„A váš tatínek s váma nebydlí? A má vás rád?“ aneb jak mluvit s dětmi o dospělých věcech…

Ta dětská bezelstnost. Upřímnost. A představa o dokonalým světě. ‚…a on s váma váš táta nebydlí? A proč? A má vás rád?‘ Přiznávám, že dotyčná něžná čtyřleťačka s velkýma očima, který se nikdy nesetkaly a tím, že by táta a máma nebyli spolu, mě tou jednou otázkou rozložila víc než několik sebezkušenostních seberozvojových seminářů v rámci terapeutickýho výcviku… Začala jsem přemýšlet nad tím, jak správně uchopit komunikaci s malými dětmi o velkých dospělých věcech…  

Určitě si myslím, že je důležitý mluvit s dětmi upřímně, otevřeně a zapojit je do problému i do jeho řešení. Zároveň mám pocit, že je důležitý jim ty informace podávat v dětský verzi, aby to pro ně bylo uchopitelný, pochopitelný a stravitelný. Abychom tou upřímností ohledně problému nezaseli další, jiný problém. No jo, ale kde je ta hranice? 

Když velký dospělácký věci před dětmi tajíme, přesvědčení o tom, že to děláme pro jejich dobro, dochází k tomu, že přestáváme být autentičtí. Naše řeč těla najednou není v souladu se slovy a dítě je zmatené. Tahle zmatenost se pak brzy mění v nežádoucí chování, které zdánlivě nemá příčinu. Dítě „bez příčiny“ začne být vzteklejší, odmítavější, zhorší se mu prospěch ve škole, začne být uzavřenější a kdo ví co ještě. A my marně hledáme, kde se to v něm bere, ale zcela opomíjíme, že by příčinou mohlo být to, že s ním nekomunikujeme na rovinu. Vždyť ho přece chráníme! A to je ten kámen úrazu.

 Paradoxně naše snaha ho uchránit mu způsobí často větší problém, než je ten původní. Tím, že ho vyloučíme z celého procesu, ponecháme ho v nepříjemné situaci samotné, bez vysvětlení, zmatené, protože my jsme odtažití, ač se stokrát snažíme nedat nic najevo. Pokud jde o bolestivý problém, řešíme ho, i když ho přímo neřešíme. Otravuje nám hlavu a myšlenky a způsobuje nepříjemné emoce. A tohle všechno z nás dítě cítí. A když mu to nevysvětlíme, nechápe ten rozpor mezi tím, co říkáme, a tím, jak se chováme, nebo co z nás cítí. Ať chceme nebo ne, ať věříme na energie nebo ne, tohle není žádný ezo, to jsou prostě fakta ze světa komunikace:) Při komunikaci hrají slova roli jen asi ze 7%, dalších zhruba 33% tvoří tón a 60% je řeč těla! Šedesát procent ku sedmi! Takže to, co říkáme, je vlastně úplně jedno, pokud naše tělo zrcadlí nebo vyzařuje nebo zkrátka sděluje odlišné informace. 

Jednoduchý příklad – zkuste někomu tvrdit, že máte fakt šílenou depresi a únavu a vyčerpání, a přitom se chechtat na celý kolo a mít tu největší radost na světě z toho, že vaše dítě je po roce konečně ochotné vzít na milost odrážedlo, čímž se rychlost vašich procházek se psem zvýší z šíleného 1km/hod na krásný 3km/hod (to znamená že průměr běžnýho dospělýho chodce je už jen kilometr daleko!). Září z vás úleva, radost, máte pocit, že jste právě zaběhli maraton a půl, ale slovy se snažíte někomu vnutit, že máte fakt depresivní období. 

Ten, komu to říkáte, ač to může být nejlepší kamarád, který vás má fakt rád a vždycky vám všechno věří, vám prostě věřit nedokáže. A i pro něj to bude nepříjemná, matoucí situace. Zná vás, důvěřuje vám, má vás rád, nechce vás podrazit, ranit, osočit vás ze lži, ale prostě to, co říkáte, a to, jak působíte, si totálně odporuje. A on cítí, že víc věří té řeči těla, ale vy se ho slovy tak strašně snažíte přesvědčit, že sám neví, jestli má dát na intuici, jestli to není moc ezo. A tohle se děje v hlavách dětí. Zmatek. Rozpor. Nedůvěra těm nejbližším a nejdůvěryhodnějším osobám, co děti mají. 

A když se ztratí důvěra, ztratí se taky bezpečí. A to je příčina změny chování dětí. Jejich loď se otřásá a oni mají strach, že se převrhne. A prostě se vyleje dítě i s lodí:)

Takže říkat či neříkat, já myslím, že je vždycky lepší říkat toho, co nejvíc lze. Pořád platí respektovat sebe a to, aby nám v tom bylo dobře. Jakmile nám je v té komunikace „dobře,“ tzn. cítíme se autentičtí a věříme, že naše rozhodnutí sdělit dítěti nepříjemné věci děláme v zájmu dobra všech stran, pak je ta komunikace správná. 

Důležité je, aby nebylo v rozporu to, co říkáme, a to, co prožíváme. 

A když jsme si teda vyjasnili, že je spíš správně dětem i dospělý věci říkat, tak jak konkrétně to uchopit.

 Co si budem, je to tak nějak o citu, žádná formulka na to není. Něco jako členy v angličtině:) Kdy dáváš určitý člen a kdy neurčitý? Noooo, jsou ta a ta pravidla, ale vlastně se musíš řídit hlavně citem. Na palici tohleto:) U prvního dítěte se člověku ten cit teprv tvoří, všechno se učí, zkouší, hledá cesty, dělá chyby, učí se z nich, zkouší to jinak… prostě slyšet pravidlo, že to je o citu, kór u prvního dítěte, je na pěst:) 

Asi první a nejdůležitější pravidlo asi je, oddělit své vlastní ublížené emoce ve chvíli, kdy o tom s dítětem mluvíme. Pokud budeme mluvit konkrétně o tom, co je uvedeno v názvu článku, pak řešíme rozchod rodičů a to, že dítě žije s maminkou. V tomhle případě je důležitý, aby si maminka někde bokem dostatečně vyventilovala vztek na tátu, hořkost, zlost, nenávist, zklamání, bolest, smutek a kdoví co všechno cítí, aby pak s dítětem mluvila čistě o problému a byla schopná zodpovídat ty dětský otázky, který fakt míří přímo na komoru, bez svých zklamaných emocí. Protože když se neudrží a začne na tátu nadávat a bědovat, dítěti moc nepomůže. Způsobí ještě větší zmatek a nejistotu. Bez ohledu na to, jestli táta je nebo není pitomec:) 

Možná, že v tomto případě se víc než o emoce jedná o ublížené ego. Takže je nutné odstranit taky ego:) Udržet se a neshazovat druhého jedince. A pozor, možná si řeknete – proč ho mám jako bránit, když na to dítě kašle? Jenže vy nebráníte toho člověka. Vy bráníte to dítě. Aby bylo ušetřený dospělých bojů a válek, za který nemůže. A aby dítě a druhý rodič měli šanci budovat si ten vztah sami mezi sebou, bez vaší kontroly, obhajoby, umetání chodníčku. Ponecháte to na nich. Odpovědnost je na druhém rodiči, ne na vás. Je na něm, jaký vztah si dítětem vytvoří. A když to nebudete podkopávat, pomáháte tím dítěti, ne tomu druhýmu rodiči. A pokud je fakt pitomec, buďte v klidu, on si to pokazí sám:) 

Upřímné emoce jsou v pořádku. Jsou totiž součástí nás i mezilidské komunikace. A je v pořádku, když nám třeba tečou slzy, když je nám něco líto a jsme z něčeho smutné, a dítěti vysvětlujeme, co se stalo, aniž bychom vlastní upřímné emoce potlačovali. Jinak se zase dostaneme k tomu, že nejsme autentičtí a naše slova jsou v rozporu s řečí těla. 

Emoce jsou v pořádku. Jen není dobré z nich reagovat. Ale zase ublíženost nejsou emoce, to je ego. 

Co říci závěrem:) Že jde o to být autentičtí, ač to možná zní jako klišé. A že je důležité být v souladu s tím, co komunikujeme. Musíme vnitřně mít pocit, že sdělením dítěti neubližujeme, že to děláme pro dobro všech zúčastněných. A někdy hledáme k tomuhle vnitřnímu pocitu dlouhou cestu a i to je v pořádku. Důležitá je laskavost nejen k dětem, ale i k nám samotným. Jen si uvědomme, že neříkat těžký, dospělý věci není vždycky nejlepší cesta. Je potřeba se nad tím zamyslet a třeba se i poradit. Nemusíme pořád všechno vědět a zvládat sami. 

Ale obecně doufám a všem nám přeju, abychom negativních věcí museli sdělovat v životě co nejmíň. Komukoli. Držte se:)