VZDOR – lze jedině přijmout…

VZDOR. Čím víc vzdoru vzdorujeme, tím víc sílí. Jediná cesta je vzdor přijmout. Neprat se s ním, jinak vždycky vyhraje. A to nemluvím jen o vzdoru dětí, kde prohraje s jedním vzdorem dokonce několik zúčastněných, včetně samotného vzdorujícího dítěte (v konečném důsledku).  

Měly jsme teď takové hodně intenzivní období, pokud jde o vzdor. Bylo to pro mě nové, protože to byl úplně jiný vzdor, mnohem více sofistikovaný oproti tomu, co jsem znala doposud. Asi jak to dítě vyzrává, vyšperkovává i ty emoce a strategie chování – no tě pic! A tak jsem začala brouzdat mezi webinářema a podcastama, abych teda zjistila, co dělám špatně, co jsem cestou fatálně pokazila, a jak to teda mám dělat jinak a líp. Tak jsem se mimo jiné dozvěděla, že některé děti vzdor vůbec nemají, tudíž za něj vlastně mohou jejich labilní rodiče. Aleluja! To vždycky potěší, když hledáte nějakou tu pomyslnou náruč a uklidnění a on přijde kopanec do slabin. 

Možná že to je smyslem těch webinářů – dostát vás do vašich vlastních sra..problémů, abyste přestali řešit dítě a vyřešili sebe. Dítě se přidá. 

Takže jsem si cestou mezi těma webinářema stihla projít vlastní emoce – selhání, vina, zoufalství a, pozor, můj vlastní VZDOR! Odmítání určitého chování. Totální nepřijetí některých situací. AHA! To byl hodně zajímavý moment. Totální zvrat v ději. 

Nakonec tedy webináře nebyly potřeba, protože všude jsou návody na to, co dělat, co říct, jak mluvit jinak, ale nikde se nemluví o tom, abychom si vyřešili nejdřív tutéž emoci v sobě. Že pokud máme sami problém s danou emocí, nebo ji máme v sobě nezpracovanou a přítomnou, tak můžeme horem dolem citovat ty nejsprávnější poučky, ale nebudou fungovat. Nebudou totiž autentické. Nebudou komunikované z opravdového pochopení, ztotožnění se. Budou vždy jen naučené. A to dítě to bude vnímat, protože reaguje na energii slov. Na to, co je mezi řádky. A já měla mezi řádky vzdor a odmítnutí. Všichni reagujeme kromě slov na tón a především na řeč těla – už i AI ví, že slova tvoří pouze 7% komunikace, tón 38% a celých 55% připadá na řeč těla! A to se hodí vědět i v komunikaci mezi dospělými. Aby bylo sdělení srozumitelné a hlavně důvěryhodné, je nutné, aby tyto tři složky komunikace – slova, tón a řeč těla – byly v souladu. A pokud nejsou, řeč těla vyhraje, slovy to neukecáte. Bacha na to. Nejlíp to funguje právě u dětí, tam vám ty hezký slova prostě neprojdou, pokud nejsou v souladu s celým vaším já, a to včetně emocí. Protože tělo zase následuje emoce a jde s nimi ruku v ruce. Pak to ještě skvěle funguje u psů, tam jsou vám slova taky jen na ozdobu, ale pes reaguje na vaše rozpoložení, náladu a stres. 

Takže zkrátka jsme se s Aničkou obvykle zacyklily a nedokázaly jsme se hnout z místa. Obě zatvrzele ve vzdoru, každá v tom svým, čímž vzdor narůstal, až nám přerůstal přes hlavu. Tedy mně. Z nás dvou jsem já ta dospělá, a tedy ta, co jí mám včas dojít, co se děje, a že tudy cesta nevede. Jenže nedošlo. 

Trvalo mi to. Trápily jsme se. Dlouho jsem měla hlavu ponořenou v bahně a neviděla jsem skrz. Ztratila jsem nadhled i odstup. Odmítala jsem svůj vlastní vzdor. Odmítala jsem vůbec přiznat, že ho mám. Odmítala jsem přiznat ta připustit odmítání. Hledala jsem poučky zvenku, místo abych se zaměřila na vlastní vnitřní svět a vylila tamní pohár vzdoru, abych zas mohla na svět a na Aničku koukat čistým srdcem. A ono přilévat, byť ty nejlepší, poučky a moudra zvenku do poháru, kterej je plnej, prostě nefunguje. Ono totiž neodteče to bahno, které tam překáží. Ony odtečou ty poučky, aniž by prosákly dovnitř. Takže mně osobně návody a rady fungují až ve chvíli, kdy je pohár prázdný, kdy tam nejsou moje nezpracované emoce a bolístky. Teprve tehdy můžu aplikovat ty návody na lepší komunikaci. A světe div se, ony teprve potom (občas!) fungujou. 

Ale především – ony pak ani nejsou potřeba. Protože ve chvíli, kdy váš vlastní vzdor zmizí, vy se přestanete pomyslně s dítětem a situacemi prát a odmítat je, tak nastane obecná úleva a vzdor vlastně nemá živnou půdu. A i když se objeví, neroste. Projde skrz, protože když s ním nebojujete vlastním vzdorem, nemá se čeho chytit. Je to jako byste si představili vzdor jako panáčka, co vám hází míč, a chce s vámi hrát hru na vzdor. A dokud míč chytáte, hrajete to s ním. A on nepřestane. Vaším úkolem je přestat ten míč chytat. On ho sice ještě párkrát hodí. Ale když mu ho nebudete vracet, přestane ho to bavit. A pak může teprve hra skončit. A tohle pravidlo „nezapojit se do hry“ platí u všeho a u všech, s čím chcete skoncovat. Nedohadovat se, nesnažit se přesvědčovat, nesnažit se vysvětlovat, nesnažit se vyhrát… Nic. Prostě přestat hrát. 

Můžu říct, že tohle období bylo pro mě jedno z nejtěžších. I proto, že jsem opravdu dlouho neviděla ten problém. Navenek jsem se totiž snažila dělat všechno „správně“, stejně jako dosud. Navenek jsem měla pocit, že se nic nezměnilo. Ale ta vnitřní energie, s níž jsem komunikovala, byla úplně jiná. Nepřijímající, netrpělivá, odmítající, naštvaná, chtějící to jinak, stydící se… 

Je to úžasný, že vlastně stačí zpracovat si vlastní nitro, a dítě se přidá. Zní to strašně jednoduše, protože jestli můžu v životě někoho doopravdy měnit, tak jedině sebe. Což je skvělý, že nemusím tlačit nikoho cizího nikam jinam a přemlouvat ho. Je to obrovská svoboda, když vlastně jde pořád jen o mně. Sebe mám k dispozici pořád, takže na sobě pořád můžu pracovat:) A přece… Ponořit se do sebe, do toho skutečnýho bahna podvědomí je vážně někdy hodně těžký. Vyžaduje to odvahu a hlavně ochotu a pokoru si to svoje bahno v duši přiznat. A většinou je potřeba, aby vám někdo pomohl. Aby tam pro vás někdo byl. Jak na té cestě dolů, tak pak na cestě zpátky nahoru. Já to taky nezvládla sama:) 

Za svý chování jsem se Aničce omluvila a je nám teď už zase dobře. Ťuk ťuk ťuk. Občas mám v tom rodičovství pocit, že to nejsem já, kdo vychovává dítě, ale že dítě vychovává mě:) Tak hlavní je, že z těch našich období vyjdeme vždycky s nějakým poučením.

Tak pokud řešíte vzdor, mrkněte nejdřív do sebe, jestli není tak trochu i váš. A kdybyste s tím potřebovali pomoct, jsem tady – jednak jako Náruč pro mámy, jednak jsem tady s terapií CESTA. 

Díky za čtení.