Vychováváme tím, kdo jsme, nikoli tím, co děláme. Andulka přišla s boží hláškou. Ano, má ji ode mě. Nevědomky. Zase si člověk připomene, že ty děti jsou jako houby a nasáknou do sebe úplně všechno. Na jednu stranu je vlastně skvělý, že žádná aktivní výchova se nekoná. Děje se vám to vychovávání vlastně za zády. Na druhou stranu je to obří...
Rozmohl se nám tady takový nešvar. Totiž vedle prohlášení „jsem máma a kdo je víc?“ se objevuje ještě upgradovaná verze a to je porovnávání počtu dětí a z něho plynoucí pichlavá věta „jedno dítě, žádný dítě.“ AU! Aniž by si to maminky více dětí uvědomovaly, zasadí touto pichlavou větou docela brutální bodanec mamince jedináčka. Počet dětí totiž není...
Hranice. Známe svý vlastní hranice? Víme, kde jsou? Máme je vůbec? Smíme si vůbec nastavovat hranice? A co druhá strana? Respektuje naše hranice, nebo je překračuje? O nastavování hranic se často mluví v souvislosti s výchovou dětí. Jenže jak chceme děti učit hranice, pokud my sami v tom máme chaos? Myslím, že jde o poměrně široké téma. Zkusím ho tady...
Taky to znáte? Hlídací tety a babičky vám vrací plačící dítě se slovy – „Mámo, vždyť tys to dítě rozbila! Do teď byl se mnou Jaroušek hodný, a teď, jak jsi přijela, jenom brečí. To je tvoje vina. Tys ho rozmazlila!“ Jenže on ten plačtivý projev je známka důvěry. Bezpečí. Lásky. Ačkoli bychom stokrát radši dostali od dítěte kytku...
Jak pomoct dětem i sobě, když se rodina rozpadne. Psychická stabilita rodičů je lepší než tisíc dětských psychologů.Pojďme místo hledání dětských psychologů začít u sebe a snažit se problémům u dětí, vyžadujícím odbornou pomoc, předcházet. A nejde o to dělat, že problémy nemáme. Dělat, že jsme růžová domácnost, když nejsme. Nejde o to tajit problémy a nasazovat masky, předstírat, že máma a táta se...
Žijeme v době, kdy je všechno moc, nebo všechno málo, a nikdy není nic dost. Žijeme v náročný době. Já si tu náročnost začala víc uvědomovat až v roli mámy, kdy najednou rozhodujete o někom druhým, kdy se někomu druhýmu snažíte vytvořit ty nejlepší kořeny, z nichž vyroste zdravý, vyrovnaný jedinec schopný obstát v této době. A co v této době, ale v době, která...
Vyjasněme si jednu věc: S dětmi jsme přece na dovolené, takže jasně že víc unavený je ten, kdo skutečně pracuje:) Rozumíme si, doufám… Život je boj. Bohužel. Ne vždy a všude, ale docela často. Už jsem jednou psala článek na téma, že rodičovství je občas jako takový turnaj, předhánění, kdo je lepší rodič, čí děti jsou lépe vychované… A občas...
Hodný děti. To jsou ty, co poslušně sedí, počkají v klidu a mlčky, až si maminka vypije kafe, dotelefonuje, nalakuje nehty, dopovídá větu kamarádce. Neruší. Sedí a jsou potichu. Jsou hodné. Jejich rodiče se dmou pýchou. Kdyby to šlo, vybírali by vstupné, aby se ostatní mohli pokochat. A jak se v nich dme ta pýcha, občas sklouznou k tomu, že rády...
Klišé? Možná ani ne. Špatní lidé se nerodí, špatným se člověk stává vlivem špatných okolností. Má sice volbu. Nemusí se stát špatným. Může špatné zkušenosti přeměnit v lekce a vyrůst díky nim. Ale ne vždy jsme tak silní… A špatné je, když se takový nešťastlivec dostane k moci. K velké moci. Pustila jsem se tak trochu do politiky. Ne, nebojte, žádné...
Přála bych si umět vysvětlit svůj nedostatek volnýho času. Vysvětlit, proč nestíhám chodit na kafe, proč nestíhám mama setkání v herničkách, v zoologický zahradě, na pikniku…, proč nestíhám zavolat, někdy ani odepsat. Přála bych si pochopení místo odsuzování… Možná teď budu mluvit z duše jen málokomu, ne každý je totiž už bezmála dva roky samoživitelka s dítětem v batolecím věku, tedy neumístitelným...
