Přála bych si umět vysvětlit svůj nedostatek volnýho času. Vysvětlit, proč nestíhám chodit na kafe, proč nestíhám mama setkání v herničkách, v zoologický zahradě, na pikniku…, proč nestíhám zavolat, někdy ani odepsat. Přála bych si pochopení místo odsuzování… Možná teď budu mluvit z duše jen málokomu, ne každý je totiž už bezmála dva roky samoživitelka s dítětem v batolecím věku, tedy neumístitelným...
O tom, že když člověk přizná slabost, málokdo mu řekne, že to taky zná, a že zase bude líp. Hodně lidem se v tu chvíli tak nějak vnitřně uleví, že na tom nejsou tak zle, že někdo je na tom hůř a že se, v tom horším případě, mohou nad někoho povyšovat. A bohužel to povyšování maskují za rady a pomoc. Ne vždy je...
…kouzelné věty jsou jako pohlazení a lék na nevyžádané rady. Často se bojíme přiznávat problémy nebo chyby, protože na každým rohu dneska čeká odborník na náš život, který ví, co všechno děláme blbě, a rád nám vysvětlí, že jsme nemožný a musíme dělat všechno jinak, líp, zkrátka jako on:)) Jenže otálet s přiznáním problémů často vede k tomu, že z původní drobnosti se stane...
To staré odchází, nové přichází. S novým rokem to vezmu trošku zhurta:) Staré nefunkční vztahy odcházejí, aby udělaly místo novým. Zdravým a funkčním. Ty staré odcházejí většinou ve chvíli, kdy už nás naučily, co měly, a je na čase se posunout dál. Přivítat něco nového, co nám ukáže další směr. A tohle loučení je těžké. K umění nechat jít se...
Pokud chceme mít láskyplný vztah s našimi dětmi, měli bychom zapracovat na vztahu s našimi rodiči. Moderní doba, zejména moderní rodičovství se hodně vymezuje proti generaci našich rodičů a jejich rodičů. Hodně se mluví o tom, jak oni dělali vše špatně, a my to teď všechno napravíme. Hodně se operuje se slovem trauma, hodně se obviňuje, hodně se na naše mámy a táty...
Říká se „požádej a bude ti dáno“. A přesto má řada z nás potíže s požádáním o pomoc. Na jednu stranu nechceme ukázat slabost. Nechceme dát najevo, že si nevíme rady a že potřebujeme pomoc zvenčí. Na druhou stranu se stává, že lidé rádi pomáhají a někdy rádi pomáhají podle sebe. A podle toho, jak jim to je pohodlné. Málokdo je ochoten pomoct na úkor vlastního...
Věci dělané s láskou jsou tím nejzdravějším pro nás, i když to nemusí být vždy ty nejzdravější věci. Občas mi ten rodičovský svět připadá jako světový pohár, utkání, mistrovství… Vnímám tam plno soutěživosti, soupeření, předhánění, srovnávání, ale i nenápadného shazování těch, co to dělají jinak, ve snaze vyzvednout sebe, abych se přesvědčila, že já to dělám dobře. Myslím, že...
O genech a mateřství tentokrát s lehkostí a úsměvem (a pribiňáčkem na klávesnici počítače, jinak už to ani neumíme)… Někdy vás prostě karma dožene. Dnes a denně se ocitám tváří v tvář svým genům. A občas mi to pomáhá nekřičet. Protože Andulka často neudělá v podstatě nic špatně, prostě si jen při vybírání vybrala zrovna tyhle moje geny nemotornosti… Možná nevěděla, do čeho jde,...
Je snadné vidět vinu tam venku, nacházet viníky v dětech, partnerech, rodičích… Ale co my? Kde jsme teda my? Inspirací k tomuto článku bylo několik nepříjemných diskuzí na FB. Takže díky všem „trollům“:)) Jasně, když jde člověk s kůží na trh a začne něco nabízet, musí počítat s tím, že internet, a FB obzvlášť, je plný mnohem větších odborníků na dané téma, než je...
O co méně přísní jsme na své děti, o to přísnější jsme na sebe jako rodiče. A tím nechci říct, že máme přidat na přísnosti k dětem. Naopak, ubrat s přísností vůči sobě. Poslední dny na mě všude vyskakuje reklama na webináře, jak nekřičet na své (a asi ani na cizí:)) děti. No. Jak? V úvodu se píše, že křik působí velmi negativně na vývoj mozku....
