DOBRÝ SRDCE – slabost nebo ctnost?

Říkám si, kdy se stalo, že z lidské dobroty se stala slabost místo ctnosti. 

Párkrát jsem mezi lidmi narazila na názor, že hodný člověk, rozuměj laskavý, vstřícný, ochotný, nějak vyšel z módy a stal se v podstatě synonymem pro slabocha. A přitom dobré srdce neznamená absenci hranic. Hodný člověk neznamená poslušný. Ale možná právě to je to, že se zaměňuje hodný a poslušný

Domníváme se, že když je někdo hodný, je vlastně tak trochu blbec, všechno nám odkýve, neřekne „ne“, všemu se přizpůsobí… de facto nemá vlastní názor. Ale to není hodný člověk. To je někdo, kdo ztratil sám sebe. Kdo tak moc touží po lásce a přijetí od okolí, že sám sebe zaprodal. Bojí se říct „ne“ ze strachu, že druhého ztratí. Bojí se vyjádřit svůj názor ze strachu, že bude odmítnut. Bojí se nesouhlasit ze strachu, že bude vyřazen z kolektivu. Bojí se opuštění. A tak své chování a životní strategie staví na tom, aby se opuštěnosti ani nepřiblížil.

A tohle není vědomá volba. To se nám tak nějak stane cestou životem. Od mala testujeme chování a strategie, které nám nejlépe fungují, aby nám přinesly to, co chceme. Většinou od mala toužíme po přijetí, kontaktu, blízkosti, bezpečí, lásce. A pokud to k nám neproudí přirozeně samo, aniž bychom o to museli usilovat, začneme postupně tvořit strategie, jak toho dosáhnout, jak to získat. A „hodná holka“ je velmi oblíbená hra. Hodně bolavá, ale funguje. Aspoň si to myslíme…

Jenže skutečně hodný člověk nemusí mít tyhle falešné strategie. Nemusí mít potřebu získávat něčí uznání nebo souhlas nebo lásku. Možná pro tento článek by se těmto lidem dalo říkat „dobří“ místo „hodní“. Dobrý člověk má dobré srdce. Je laskavý, tolerantní, nevyvolává konflikty, pokud dojde k nedorozumění, má tendence hledat řešení a mír místo boje a hádek. Je ochotný. Nepotřebuje se porovnávat, shazovat druhé, aby sebe vyvýšil. Nepotřebuje říkat zbytečné komentáře, které zraňují. Dokáže mlčet, pokud daná slova nikomu neposlouží. Nemá potřebu zraňovat, aby si dokázal svou sílu nebo moc. Důvěřuje, protože sám je důvěryhodný a poctivý a nemá v povaze každého podezřívat. Ale zároveň si je vědom sám sebe. Zná své hranice a umí říct „ne“. Umí se ozvat a postavit se za sebe i za cenu, že druhá strana nebude souhlasit nebo že odejde.

Často se asi tyhle dvě typy osobností zaměňují a pod hodným člověkem si rovnou představíme ten první případ, který je hodný, ale dělá to na úkor sebe. Motivací je strach. Není to nezištné jednání.

Věřím, že dobré srdce je stále ctnost i v dnešní trochu podivné a místy zvrácené době. Chci věřit, že dobrota srdce není slabost.

To, že někdo druhý tu dobrotu zneužije neznamená, že je to naše vina, že my jsme slaboši, že jsme se nechali napálit. Ne. Pokud někdo vědomě zneužije našeho dobrého srdce, pak je to jeho vina. A naším cílem není přestat být hodný, přestat mít dobré srdce a stát se padouchem. V ideálním světě by se on měl stát dobrákem, ale nejsme v Hollywoodu, takže takový happy end asi čekat nemůžeme. Ale můžeme si my nevyčítat své dobráctví a nelitovat našeho dobrého srdce.

Chci jen říct, že pokud dobrý člověk „naletí“ někomu, kdo jeho dobroty zneužil, není chyba v tom, že by dobrota byla slabost a on ubožák. A občas mám ze společnosti pocit, že to takto vnímá. Že pokud se někdo hodný spálí, je to jeho blbost, že si nedával pozor. Ale jako by se v tu chvíli zcela opomíjelo, a hlavně omlouvalo to špatné chování druhého člověka. Trochu mi to připomíná ty drsný názory, že holka v minisukni si za sexuální násilí může sama. Pachatel je v pořádku, on je obětí. On se chudák nedokázal ubránit krátký sukni…

Takže ne, pokud máš dobrý srdce, neměň to. Pokud tě někdo zranil, nejsi slaboch. Možná jen ta druhá osoba nebyla připravená na takovou dávku dobrosrdečnosti:)