Hodný děti…

Hodný děti. To jsou ty, co poslušně sedí, počkají v klidu a mlčky, až si maminka vypije kafe, dotelefonuje, nalakuje nehty, dopovídá větu kamarádce. Neruší. Sedí a jsou potichu. Jsou hodné. Jejich rodiče se dmou pýchou. Kdyby to šlo, vybírali by vstupné, aby se ostatní mohli pokochat. A jak se v nich dme ta pýcha, občas sklouznou k tomu, že rády poradí, poučí a vysvětlí, co my ostatní, co nemáme tiché hodné děti, děláme špatně:)

Hodným dítětem v tomto článku mám na mysli dítě pasivnější, klidnější, méně se projevující. Zlobivé dítě je to, které je divoké, chvilku neposedí a hlavně se projevuje – slovně, emočně, živě. To jen abychom si vyjasnili terminologii, pokud jde o tento konkrétní článek. 

Ani jedno není samozřejmě špatně. Jde jen o to, že děti jsou různé! A klidnější povaha nemusí nutně vždy znamenat hodné dítě a divočejší temperament zase nemusí vždy znamenat zlobení. Ani děti nejsou černobílé:) 

Jen jsem si ve své zatím krátké mama kariéře všimla, že často právě mamky těch „hodných“ dětí mají tendence radit maminkám těch zlobivek. Málokdy se stane, že by maminka živého, dovádějícího, hlučného dítěte přišla za druhou maminkou, jejíž dítě si tiše kreslí u stolu, a řekla jí něco ve smyslu, „hele, ta tvoje Zuzanka je nějaká divná, ne? Pořád tam tak sedí, ani se neprojevuje. Nepodcenili jste v tý výchově něco? Já bych ti poradila…“ Bývá to spíš obráceně. Méně divoké a méně expresivní dítě se obecně považuje za hodné. Ale ono to tak asi funguje i v dospělosti. Co jsem se naposlouchala toho, že „je mě moc,“ že jsem moc výrazná, že mluvím nahlas a kdesi cosi. Prostě jsem si v hospůdce u piva neuměla v tichosti malovat, ale měla jsem nutkání zabavit celý stůl a díky svému výraznému hlasu někdy i stůl vedlejší, klidně i o pět metrů dál. Nojono. 

Po pár takových, a nejen mých, zkušenostech v herničce či na pískovišti – kdy nastalo utkání mezi maminkou hodného dítěte a maminkou zlobivky, a maminka slušňáka poté kráčela z bojiště vítězně, zatímco maminka druhé, dovádivé ratolesti poraženecky sklopila hlavu a povzdechla si – jsem začala uvažovat nad fenoménem hodných a zlobivých dětí. Anička spadá do skupiny těch živých, co se za žádných okolností nebojí projevit. A tak jsem logicky sama hledala, kde udělali soudruzi ve výchově chybu, že z ní je zlobivá holčička a že nevydrží prostě v klidu tiše sedět a malovat si, když si chci třeba jen vypít kafe, nebo napsat článek. Měla jsem máslo i popel na hlavě, pocit, že jsem to někde radikálně zvorala… Přišlo mi, že jsem jediná s tak živým dítětem. Měla jsem pocit, že všechny děti okolo mě od roka poslechnou na slovo, umí sedět u stolu, když se jí, neskáčou mamince do řeči, a hlavně v herničce a na pískovišti si hrajou samy, jsou zcela soběstačné, vůbec u svých her nevyžadují maminku, vůbec nikdy nemají žádný nekomfort, nemají žádné potřeby a hlavně prostě ty děti nepláčou, nekřičí, nebrečí! Bylo mi ouvej. Kdykoli jsem hledala slova útěchy, měla jsem dojem, že dostávám jen soucitné pohledy – no jo, máš to těžký, to my vůbec neznáme, adámek je od narození úplně zlatý dítě… Byla jsem v tom sama. A tak jsem hledala a přemýšlela a pozorovala… 

A došlo mi, že ty „hodné“ děti nemusí být vždycky prostě přirozeně hodné a klidné. Že někdy mohou být vlastně potlačené. Rezignované. Mohlo se stát, že jejich rodiče od narození nebrali na jejich potřeby až tak velký zřetel, že jeli výchovu stylem, že dítě se přizpůsobí mně, nikoli já jemu, že nebudu dodržovat režim, je to přece dítě a já chci mít taky nějaký svůj život… Mám své tempo a dítě prostě přiberu s sebou, ale tak, aby mně v tom bylo dobře. Žádné dohadování, kterým půjdeme směrem. Naplánovala jsem trasu a přes to vlak nejede. Emoce? Tvoje emoce pro mě nejsou důležité. Jen si klidně pobreč, nikam nejdu, nebudu vstávat, však ono ti dojde, že brekem si mě nepřivoláš… Nechat ho rozhodovat? Jak jako, jsou mu dva, neumí se rozhodovat. Já vím, co je pro něj nejlepší, on zatím vůbec netuší…

A tak se mohlo stát, že při vyrůstání v takové rodině, dítě rezignuje. Na své potřeby, pocity. A je prostě „hodné“. Ale nemusí to nutně znamenat, že je šťastné. A rozhodně to neznamená, že mu v roce a půl došlo – „aha, tak když brečím, mamka nepřijde, protože nechce přijít o rozuzlení seriálu To je vražda, napsala. Tak já musím počkat, však já to vydržím, a ona nakonec přijde a tu lahvičku mi podá. Jasně, vydržím. Chápu situaci. Nebudu maminku otravovat svýma nedůležitýma potřeba, vždyť ona si ode mě potřebuje odpočinou.“ Ne, myslím, že v roce a půl tam k takovému pochopení u dítěte nedojde. Ano, může se zlomit. Ale nejde o pochopení a přijetí situace. Jde o rezignaci na své potřeby, pocity. Spíš si to dítě řekne – „ať dělám, co dělám, stejně mě nikdo neslyší. Stejně za mnou nikdo nepřijde. Moje potřeby nejsou důležitý. Nemá to cenu. Ani nevím, jestli mě mají rádi, jestli jsou se mnou šťastní. No, co se dá dělat. Už nebudu křičet, ani volat. Stejně za mnou nikdo nepřijde…“ 

Nikomu nechci křivdit, ani nikoho soudit. Spíš jsem hledala důvod té povýšenosti a vyššího sebevědomí a odvahy dávat nevyžádané rady ze strany rodičů „hodných dětí“ rodičům „živějších“ dětí. Právě proto, že moje sebevědomí matky poměrně živého a expresivního dítěte stále klesalo a klesalo a nebyl nikdo, kdo by řekl – „vždyť je to úplně normální. Vždyť je super, že se projevuje. Že se cítí natolik v bezpečí s tebou, že může dát najevo jakýkoli nekomfort a věří, že ty jí pomůžeš. Vždyť je super, že v tobě cítí tu oporu. A že má pocit svobody, že se může vyjádřit a bude vyslyšená a nebude trestaná. Vždyť je to super přece.“ To se moc neříká, když dítě „zlobí“. Zejména když jde třeba o emoce typu vztek… 

No a pak je tady taky dost zásadní věc zvaná temperament! Každé dítě je jiné. Některé děti jsou od přírody víc extroverti, jiné introverti. Některé děti dávají přednost klidovým aktivitám, jiné milují běhání a skákání venku v jakémkoli počasí. A je to úplně normální a je to v pořádku! Jde jen o to nesoudit a neměřit všem stejným metrem.

A hlavně nemyslet si jako rodič, když je moje dítě klidnější a hodnější, že je to čistě moje zásluha, zatímco temperamentnější dítě sousedky nutně znamená, že ona to pořádně zvorala, když to dítě neudrží chvilku v klidu…

Zase jde jen o tu laskavost. Empatii. A kouzelné věty jako „já taky, nejsi v tom sama, to nejsi jediná, já to znám…“ A o pokoru. Pokud vám přijde, že sousedčino dítě „zlobí“, není potřeba to hned soudit a poučovat ji. V první řadě je dobré si všimnout, jakou povahu to dítě má v porovnání s tím vaším. 

Kapitola sama pro sebe by pak byly citlivější děti. S těmi se totiž pracuje zase ještě trochu jinak. U citlivějších dětí je dobré jim s náročným prostředím pomoct. Podpořit je. Hodně s nimi komunikovat, vysvětlovat, respektovat jejich emoce. Pomoct jim s regulací nervového systému skrze svůj vlastní. A není to rozmazlování. Dítě s vyšší citlivostí opravdu více vnímá, jeho svět je skutečně barevnější, pestřejší, všechny zvuky jsou hlasitější, emoce a vjemy výraznější. Nejsou to morésy, je to realita jeho vnitřního světa. A tak pokud je vaše dítě spíše citlivější a vnímavější povahy (pozor, neznamená to nutně, že je to tichý introvert, může to být klidně živé, temperamentní dítě, které pak je tišší a klidnější v novém kolektivu, mezi dětmi, bez vás, v neznámém prostředí), není ostuda mu víc pomáhat některé stresovější situace zvládnout tím, že u něho více budeme. Že ho pochováme, vezmeme za ruku, obejmeme, když se rozpláče, že děti v herničce moc křičí… Nerozmazlujete, jste tu pro něj. 

Ačkoli se hodně operuje ve výchově s tím, dovolit dítěti emoce a pomoct mu s nimi, je populární respektující výchova, nevýchova, doporučuje se mazlit, chovat, nosit, kojit… Přesto jako by tento přístup byl v naší společnosti stále v plenkách, a pokud to děláte, stále chytáte řadu nechápavých a odsuzujících pohledů i poznámek. A jasně, dnešní doba káže říct si – „na to se můžu vykašlat, je to moje dítě, já vím nejlíp, jak mu je a co potřebuje…“ Ale upřímně, která prvomáma, nebo třeba i vícenásobná máma, tohle pokaždý zvládne… vystavená podobným pohledům a poznámkám třeba obden, zavalená zároveň všemi stresy, které mateřství přináší i bez těchto okolních odborníků na vaše dítě… 

A tak se zas a znovu vracím k tomu, mámy, buďme k sobě laskavé. Není to soutěž. A jestli budete soudit a soutěžit dál, tak se vsaďte, že támhle maminka Adámka, co vás tak rozčiluje a přijde vám nemožná ona i to dítě, bude jednou tchýně vaší Sofinky a vy budete v podstatě jedna velká rodina:) Tak bacha! 

P.S. Bavíme se o dětech v batolecím věku. Snad to z kontextu vyplynulo, že o herničkách pro patnáctileté puberťáky tu není řeč:))