Hranice, osobní prostor a schopnost říct „ne“

Hranice. Známe svý vlastní hranice? Víme, kde jsou? Máme je vůbec? Smíme si vůbec nastavovat hranice? A co druhá strana? Respektuje naše hranice, nebo je překračuje? 

O nastavování hranic se často mluví v souvislosti s výchovou dětí. Jenže jak chceme děti učit hranice, pokud my sami v tom máme chaos? Myslím, že jde o poměrně široké téma. Zkusím ho tady v článku trochu zúžit, ať se v tom neztratíme:)

Osobně mám pocit, že naše generace, narozená v 80. a v první polovině 90.let, byla spíš vychovávaná k tomu si vlastní hranice moc neuvědomovat. Bylo trendem se o vše dělit, půjčovat hračky, vycházet vstříc, být slušná, ohleduplná, když si člověk hleděl moc svého, byl brán jako sobec. A tak možná řada z nás vůbec nemá zvědomělé hranice a začínáme zjišťovat, že je máme, až v hluboké dospělosti. A to už se nastavují hůř. Ostatně jako všechno, co se začínáme učit až v dospělosti:) 

Až dnešní moderní výchova víc mluví o tom, že je v pořádku, když si dítě své hranice chrání. Učíme se, že dítě není povinno půjčit ihned jinému dítěti hračku, s níž si právě hraje, a je to úplně v pořádku. Neznamená to, že je sobecké, nevychované nebo neslušné. Učíme se, že je v pořádku učit děti říkat „ne“, když si s nimi chce hrát jiné dítě, ale ony nechtějí. Učíme se, že je v pořádku je do hry netlačit a nevyžadovat po nich interakci. Učíme se dítě a jeho potřeby respektovat od jeho útlého věku. Pro mě je to nové. Ano, určitě proto, že je to moje první dítě, takže všechno kolem výchovy je pro mě nové:) Ale současně si ze svého dětství nevybavuju tento přístup. Mám dojem, že se hranice dětí prostě moc neřešily. Možná právě proto, že se moc nedbalo ani na naše vlastní hranice. 

Neschopnost nastavit si hranice může také souviset s nízkou sebehodnotou, strachem z opuštění a z nemilovanosti. „Když odmítnu, když nevyjdu vstříc, když se nepřizpůsobím, nebudou mě mít rádi.“ „Když si půjdu za svým, budu sobecká a nikdo mě nebude mít rád.“ „Musím nadřadit cizí zájmy a potřeby nad svoje, aby mě lidi měli rádi, abych patřila do kolektivu.“ To je jen pár takových přesvědčení, které do sebe nevědomky nasákneme v dětství, a pak už fungují samostatně a rozhodují vlastně o nás bez nás, na úrovni podvědomí. A základní potřebou člověka je patřit do skupiny. Protože skupina – tlupa, rodina, kmen, smečka – znamená přežití. To je taky pudová záležitost, nikoli vědomá volba. A tak se nám z toho pak stane životní strategie pro přežití – než abychom si stáli za svými potřebami a upřednostnili své zájmy, chceme se zavděčit skupině, a tak vlastní potřeby popřeme. Je to v podstatě mechanismus přežití. 

Tento program ale nemá každý z nás. Je to jen jeden z možných scénářů. Spousta lidí si nastavit hranice zvládá a nevidí v tom sebemenší problém. Šťastlivci. Vy tenhle článek číst nemusíte:)

Pokud máme od dětství problém nastavovat hranice, je pak pro nás těžké stanovovat je i vlastním dětem. Zároveň bych si troufla říct, že se to trošku liší od nastavování hranic vrstevníkům, že v nastavování hranice dětem se mohou skrývat jiné záludnosti.

Když budu mluvit za sebe, uvědomila jsem si třeba, že zhruba od gymplu mám potíže nastavovat hranice kamarádům a říkat „ne“. Když si dloubnu do sebe, abych zjistila, co mě k takovému chování motivuje, je to právě ten strach z odmítnutí, vyloučení z kolektivu, z toho, že mě nebudou mít rádi. A tak jsem radši zapírala sebe, zaprodávala své potřeby, a vycházela na úkor sebe sama vstříc ostatním. Až do vyčerpání. Ale strach z nemilovanosti a odmítnutí byl větší, takže jsem tento vzorec dělala hodně dlouho. A přeučovat se je, přiznávám, docela fuška:)

Oproti tomu s dcerou mám v hranicích docela jasno. Tedy, teoreticky:) Tam totiž nemám strach z nemilovanosti. Jsou tam tedy zas jiné pasti, jak ještě vysvětlím, ale aspoň tam není ten strach z opuštění, uf:) A není to zneužívání toho, že dítě vás miluje bezpodmínečně. To ne. Naopak, je to úžasná úleva a pro mě neskutečný uvědomění, že mě má vlastně ráda takovou, jaká jsem. Že se nemusím bát být tím, kým jsem. Že nemusím být lepší, silnější, hubenější. Dcera mě přijímá, i když pláču, i když se zlobím. Neurazí se, neopustí mě. Počká, až to přejde, a pak mě obejme a všechno je zase fajn. Samozřejmě s tímhle křehkým a zároveň silným poutem je taky nutné zacházet vědomě a nezneužít té bezpodmínečné lásky dětí. Protože se říká, že dítě nepřestane milovat rodiče, ani když se k němu chová sebehůř. Ale přestane milovat sebe. Ono nás rodiče totiž potřebuje k přežití. Takže nás nechce ztratit. A pokud se chováme k dítěti hodně zle (tím myslím i násilné chování, ať už násilí slovní, psychické či fyzické), odnese si z toho, že je nejspíš porouchané a že si tu zlost rodiče zaslouží. A přestane mít rádo sebe. Ale bohužel ne toho rodiče. Smutné. Takže i s tím poutem mezi dítětem a rodičem je nutné zacházet s pokorou, láskou, uvědoměním. Nezneužívat té moci, kterou do určité míry nad dítětem máme. I když v různých fázích vývoje (typu „proč“, vzdor, puberta…) se zdá, že spíš má dítě absolutní moc nad námi:)

Nicméně u dítěte beru nastavování hranic jako fázi výchovy. Dítě zatím neví, že někde nějaké hranice jsou. Že některé věci se dělat nemají, protože druhému jsou nepříjemné. Neví. Učí se. A učí se zkoušením a pokoušením těch hranic. Některé děti víc, některé méně. Ale na tomhle období je pro mě náročné to věčné dohadování. A umím si představit, že pro spoustu rodičů je nastavování hranic dětem výzvou právě z toho důvodu. Je to vyčerpávající diskutovat o banálních věcech typu obutí bot nebo uklizení autíčka. A tak často povolíme, než bychom se pořád přeli. Anebo se k smrti děsíme emocionálního výbuchu. Což nás vrací zpět k tomu, že je důležité, abychom my rodiče měli zdravý vztah k emocím a zvládali „pobyt“ v přítomnosti emocí, abychom ty záchvaty ustáli a dokázali stanovit hranice jim navzdory, než abychom povolili proto,  že nás děsí dětský pláč a křik. 

A skvělý je, když se období vymezování se proti nastavovaným hranicím snoubí s obdobím „proč“. To máte skoro pocit filozofických debat pětašedesátkrát denně o prostých věcech jako je nandání ponožek, ano obou; PROČ? protože máš dvě nohy… PROČ? protože tak to příroda vymyslela. PROČ? Protože je geniální. PROČ? Já nevím. PROČ NEVÍŠ? Protože nejsem geniální…; nebo uklizení panenky, ne do dřezu opravdu ani dnes nepatří; PROČ? protože by se ji tam špatně spinkalo. PROČ? protože se spinká v posteli. MŮŽU SPINKAT VE DŘEZU? Ne. PROČ? Protože se tam nevejdeš. PROČ?…; nebo pitného režimu, ne neběhej s tou skleničku, už postopátý pije se v sedě, i dneska, i zítra i popopopozítří; PROČ? Protože při běhání bryndáš vodu ven. PROČ? No protože seš trdlo. PROČ? Protože máš moje geny. PROČ? Protože sis je asi vybrala. PROČ?…; nebo dohadování o majetku, ne nedám ti ten polštář, který mám právě pod hlavou; nebo pohádky, ne, už další díl Škubánka ti nepustím, řekli jsme poslední a poslední znamená poslední, nikoli že po něm ještě čtyři poslední následují; nebo hygiena, večerní, ranní jakákoli, ano, i dnes si budeme čistit zuby, ty nahoře i ty dole; nebo stravování, ne, nebudeš jíst jogurt vidličkou; nebo oblíkání versus počasí, ano, vezmeš si bundu, sněží; nebo sladkosti, ne, nebude k večeři zmrzlina, ani k snídani, ani k obědu; nebo večerní uspávání, ne, nebudeme si teď kopat míčem, teď se jde spát; ne mocenský boj, ne, nepodám ti teď plyšovýho koně, který ti leží na zemi vedle nohy, já teď sedím a upadl tobě;  a ke každé debatě přidejte aspoň sedm PROČ PROČ PROČ PROČ PROČ????

Mě emocionální výlevy taky děsí:) Ačkoli s emocemi pracuju aktivně dobrých 15 let. Se svými, s emocemi svého okolí, s emocemi klientů a poslední 3 roky s emocemi dcery. Ale snažím se na řadě věcí trvat, i když vím, že bude konflikt, křik, pláč. Někdy to jde hůř, někdy líp. Jako všechno:)

Na to, aby si člověk ustál hranice, potřebuje asi tu sebehodnotu. Dostatek sebelásky, aby se nebál opuštění a odmítnutí. A taky potřebuje nebýt vyčerpaný, aby vydržel ty diskuze a dohadování o banalitách dnes a denně několik let. Uf. Unavená, jen to píšu:)

Ještě by možná stálo zato zmínit, že každý máme ty hranice trošku jinak pevné a trošku někde jinde vůči svýmu Já. Každý máme jinou míru toho, co sneseme, co je nám příjemné a co už nás obtěžuje. Někdo potřebuje hodně osobního prostoru a nastaví si hranice metaforicky řečeno kilometr před svou osobou. Někdo naopak nechává lidi přicházet hodně blízko a začne mu to vadit, až opravdu těsně u něj. Je to tak i s dětmi bych řekla. Že jsme třeba hodně benevolentní a vycházíme hodně vstříc, což je podle mě v pořádku, pokud to neděláme na úkor sebe sama. I vůči svým dětem máme tedy hranice asi různě. Vydržíme víc či míň. A nic z toho není špatně. Jsou to naše hranice. My víme nejlíp, kde jsou. A je nutné o nich dát vědět i dětem, ale i těm dospělým. Je chyba předpokládat, že ostatní přece vědí, kde mám hranice, a tudíž mi na ně nebudou šlapat. Já se kdysi mylně domnívala, že přece lidi ví, kde mají ostatní hranice a nebudou je přece porušovat. Omyl. Lidi často neví. Nepřemýšlí nad tím, nedomýšlí věci. Není to záměr, prostě je jen nenapadne se zastavit sami od sebe. Jdou. A jdou. Dokud je nezastaví někdo jiný. Spoléhají na to, že někdo jiný jim řekne, kam nemají chodit. Do určitý míry mi to vždy připadalo jako přehazování odpovědnosti – nechat za sebe rozhodnout ty druhé, nemuset sám od sebe přemýšlet a být ohleduplný. Ale asi i tady je pravda někde uprostřed. Ostatní nejsou povinni empaticky předpokládat naše hranice. Mohou se doptávat, mohou našlapovat opatrně, ale zkrátka nemusí. Naše hranice jsou naše odpovědnost. A neustálé očekávání, že ostatní ví, aniž bych jim řekla, je zase nenápadné upadání do role oběti, že ti všichni tam venku mi schválně šlapou na moje hranice a já chudák tím trpím a jim je to jedno. Tak takhle taky ne:) Téma hranic je evidentně dost široké, já to říkala:)

Tak nám všem držím s těma hranicema palce!