„Jsem máma a kdo je víc?!“

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Totiž vedle prohlášení „jsem máma a kdo je víc?“ se objevuje ještě upgradovaná verze a to je porovnávání počtu dětí a z něho plynoucí pichlavá věta „jedno dítě, žádný dítě.“ AU! 

Aniž by si to maminky více dětí uvědomovaly, zasadí touto pichlavou větou docela brutální bodanec mamince jedináčka. Počet dětí totiž není vždy přímo úměrný časové vytíženosti. On může být hodně vytížený i člověk s jedním živým dítětem a naopak se stane, že se povede smečka několika klidných dětí, které jsou téměř bez práce:) Neznáme totiž zázemí dotyčného rodiče, ani temperament jeho dítěte ani povahu jeho samotného. Taky nevíme, zda to jedno dítě není vymodlené a zda těm ostatním nestály v cestě nějaké lidskou vůlí nezvratitelné překážky a zda třeba tohle téma není pro maminku jedináčka citlivé. Ne každá maminka má jedno dítě proto, že se tak rozhodla a chtěla mít prostě ten mateřský život úplně na pohodu, protože jedno dítě žádné dítě:) 

Je dobré myslet na to, že nenosíme boty jiného rodiče, tak můžeme těžko soudit, jestli toho dotyčný rodič má nebo nemá moc. Ale tak nějak se trošku vrylo do povědomí, že s jedním dítětem není žádná námaha. Věřím ale, že když si maminky vícero potomků vzpomenou na své slabší chvilky z dob, kdy toho potomka měly taky jen jednoho, prvního, a věděly jednak taky trochu kulový a jednak se všechno u toho prvního „pokusnýho“ dítěte teprve učily, a budou k sobě upřímné, uznají, že se tehdá taky nejednou zapotily při zcela běžných úkonech… Třeba jsi taky zažila podobné situace, kdy…

…jedno dítě stihlo během zhruba tří minut vyklopit plný nočník, šlápnout do toho ponožkou, rozťapat po bytě, dojít se napít, polít si zbytek suchého a čistého oblečení, převrhnout nedojedený jogurt od rána na psa a důkladně vtlačit hmotu do jeho srsti při snaze ji utřít vlastním trikem. V tu chvíli vlastně jen děkujete, že ten jogurt nebyl s medem… A k tomu už bez přičinění dítěte začaly v tu stejnou chvíli vařit těstoviny, voda ve velkém vytekla na sporák, naopak ve vedlejším hrnci se voda z masa na zelenině vyvařila, tudíž je potřeba zachránit nespálené kousky, opláchnout a vzít nový čistý hrnec… Jenže všechny zbylé hrnce jsou v myčce. Neumyté! Takže umýváš hrnec, umýváš maso, umýváš sporák, umýváš psa, umýváš nočník… Jen to nepoplést! UF! Dítě si mezitím v klidu hraje, nepomáhá, což je skvělé, je šance, že vážně stihneš zlikvidovat škody a zároveň i dovařit ten oběd. A ještě bys mohla honem pověsit prádlo, když máš prostor bez dítěte, protože když ti pomáhá, trvá všechno pětkrát tak dlouho. Sušák je obsazený – pod již suchými dlouhými prostěradly z předchozí prací várky je teď bunkr pro princezny a koníky. PŠT maminko, tam nemůžeš, koníci spinkaj. Když na sílu atakuješ bunkr ze sušáku, riskuješ dětský pláč, tudíž prádlo stejně v klidu nepověsíš. Takže položíš koš s prádlem a vzdáváš to. Uděláš to večer po uspání místo Netflixu. Ne, nejdeš si sednout, ty bláhová, musíš dovařit oběd, zapnout myčku, dodělat objednávku s novými botami (pro dítě, jen pro jistotu. Ne, ty si koupíš boty, až půjde dítě do tanečních. Možná! A to jen pokud bude příležitost a pozve tě na prodlouženou. Kdyby ne, tak nový boty nemají smysl, doma můžeš sedět i v těch starých.), zaplatit nájem, objednat auto na technickou, objednat psa na očkování, odpovědět na tři pracovní emaily, dopsat článek na blog:) 

A tohle byl den, kdy si dítě hrálo v klidu samo, tvoje asistence nebyla nutná, a zároveň byla dobrá nálada, úplněk pominul, takže opět se daly věci komunikovat, vysvětlovat a nastávala častěji spolupráce než vzdor, zároveň jsi v noci spala v kuse krásných 5 hodin, takže jsi vlastně úplně svěží, nenastaly žádné velké emoce ani u tebe, ani u dítěte, ani u psa. Ale ne každý den je tak harmonický, že můžeš nočníkovou kalamitu vytírat v klidu sama, skoro si u toho zameditovat nebo se hodit do zenu, protože dítě má bunkr ze sušáku a nepomáhá, nekřičí, nepláče, nestěžuje si na mokrou ponožku… Vlastně to jen úplně v klidu a bez mrknutí oka rozšlape po tom bytě. Ale to už tě nerozhodí. Máte přece robotický vysavač a ten to zmákne. Aha, nebyl v zásuvce, nenabil se. Tak postaru – vytřeš ručně. Aha, mop nemá nový hadřík a starý jsi vyhodila, protože byl už v dezolátním stavu. Co zbývá – vezmeš nějaký svoje starý triko, z něhož stejně už nejdou vyprat skvrny od temper a červený omáčky, a degraduješ ho na hadr. 

Takže hláška „jedno dítě, žádný dítě“ je zkrátka taková nerespektující, protože, mamky, neměly bysme zapomínat, že jsme mámy, ne Bůh, a že i když máme veledůležitou roli a i když jsme zvenku stále často nedoceněné, nemá smysl nahánět sebehodnotu shazováním jiných maminek a povyšováním našeho mateřství nad jiný mateřství, nebo třeba na nemateřství. Protože i lidi, co nemají děti, toho můžou mít nad hlavu, a není zkrátka fér používat děti jako štít a bránit se jimi, že nestíhám, nemůžu se přizpůsobit, jsem přespříliš unavená, protože mám dvě, tři, čtyři, osm dětí. Ty děti jsou totiž taky naše vědomá volba. Používat je jako výmluvu opakovaně a zneužívat to k tomu, aby se celý svět přizpůsobil, a zároveň shazovat ostatní, že si neumí představit tu nálož ne-volnýho času, zkrátka za mě není fér.

Když to třeba vztáhnu na samoživitelství – taky by se snadno dalo používat k obraně, k pocitu oběti, jako štít, proč nestíhám, nemůžu, nepřizpůsobím se, atd. Ale máme možnost volby. Tuhle roli jsem si sice osobně vědomě nevybrala. To poslední rozhodnutí nebylo moje. Ale beru odpovědnost, že jsem k tomu svým dílem přispěla. Samozřejmě. Nicméně stavět se do role, že jsem chudák samoživitelka a sama na všechno a vyhovte mi, litujte mě, pochopte mě, já to mám nejtěžší, vy netušíte… To prostě není fér. Klidně se může máma, co má 1 dítě a nefunkčního partnera, mít hůř než máma bez partnera s jedním dítětem. Ono být sama má taky určité výhody v podstatě. Nedochází denně ke střetům avšeho ega s egem někoho jiného. Nemusíte s nikým konzultovat program, plány, režim. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat ani dělat kompromisy. A jediný, na koho se na konci dne můžete případně zlobit, že vám zhatil plány, jste vy sami. Anebo počasí:) 

Zkrátka tyhle věci nejdou srovnávat, neexistuje měřítko ani vzoreček, podle kterýho bychom se rozdělili do škatulek nebo kategorií, kdo je na tom hůř, kdo má víc nárok nevycházet vstříc, kdo má víc nárok být neochotný, kdo má víc právo nemít čas se přizpůsobit, atd. Tohle srovnávání a poměřování situací s dětmi plodí jen vědomí soutěživosti. Ničemu to nepřispívá a působí to často i bolest. Nevědomky, jasně. Vychází to totiž z toho hluboko usazeného nedocenění, si myslím. A z té stále velmi chabé hodnoty přikládané rodičovství. 

A jasně že mám taky někdy pocit, že tamta maminka to má snazší a klidně by mohla přijet ona za mnou, místo abych jezdila já za ní. Jasně, že mi tyhle myšlenky taky přijdou. Nejsem svatá, i když tomu tak pěkně teoreticky rozumím:) Ale taky už dokážu sama sebe nachytat při týhle nepěkný myšlence, kdy srovnávám, hodnotím a soudím cizí situaci. A zastavit se a třeba se i v duchu omluvit, nebo tu myšlenku při nejmenším dál nerozvíjet. A někdy se zadaří a jindy ne. Jasně. To je tak nějak lidské. Věřím, že důležitý je záměr. Tyhle a jim podobné myšlenky neživit. Hledat empatii místo odsouzení. 

Občas podobné věty padají i od maminek jedináčků, nebo to je jedno kolika dětí, ale zkrátka od maminek směrem k bezdětným, kdy s povzdechem dávají najevo, že ne-máma netuší, co je to únava a absence volného času, nebo spíš jakéhokoli času:) Jenže ta ne-máma si třeba to nemateřství taky úplně nevybrala a možná by klidně vyměnila všechny svoje kariéry a teambuildingy za nespaní v noci, citlivý bradavky a špinavý plínky. Noooo, i když…. :)) Není ale nutné padat do nějakých dramat, stačí prostě nehřešit slovem, jak úderně radí Čtyři dohody:) 

Bylo by skvělý, kdyby společnost dokázala nepovyšovat práci nad rodičovství a rodiče pak zas rodičovství nad práci; a vícečetní rodiče nepovyšovat své rodičovství nad rodiče jedináčků; a samoživitelky a samoživitelé nepovyšovat zase svou situaci nad rodiče-partnery a tak. Každý máme svou situaci. V něčem snazší, v něčem těžší. A tak to prostě je. 

Za sebe mám obrovský obdiv k maminkám, co se rozhodnou pro více dětí. Osobně mám stále pocit, že by to bylo nad moje síly:) Vzhledem ke zkušenosti s jedním divokým dítětem a náročnějším psem si umím představit, že více dětí je prostě více výzev, více emocí, více výbuchů, víc vylitých nočníků, víc jogurtu v srsti psa, více asi všeho kromě hodin spánku a času na sebe:) A tyhle deficity si pak asi vybírají svou daň právě v rodičovství nebo minimálně ve vztahu mezi partnery. Tam někde se pak asi berou věty, že jedno dítě, žádný dítě. Protože v porovnání s tím, co řešíte teď s ještě méně hodinami spánku a zároveň už mnohem delším obdobím bez řádného spánku, máte pocit, že tenkrát to byla vlastně brnkačka. Jen bacha, máme taky tendence vytěsňovat, zkreslovat vzpomínky. Ne záměrně. To je obrana mozku. Jinak by už nikdo druhé dítě nikdy neměl, kdyby si už navždy pamatoval naplno každou milisekundu porodu a tý šílený bolesti:)) Takže občas máme tu minulost určitým způsobem i zkreslenou. A je to v pořádku. Je to normální. Díky tomu dokážeme přežít! 

A určitě existují i tak hodné děti, že o nich prakticky opravdu téměř nevíte, vše se vám daří, žádné překážky se nevyskytnou, zkrátka od porodu jedete jako po másle, nikde žádný větší zádrhel, oba rodiče fungují jako rodiče i jako vzájemní partneři. Ne, není to pohádka, existujou, já je viděla:) Takže se pak navenek může zdát, že to mají snazší… Ale zase nikdo zvenku neví, co je pod tím, a zda k této harmonii nevedla třeba trnitá cesta. 

A tak se oklikou vracím zase k tomu být k sobě vzájemně laskavější. Nevíme, co jiná maminka řeší, co ji trápí, jestli situace, v níž je, byla čistě jen a jen její volba. Neznáme její každý den a počet převrhnutých nočníků za den za poslední půlrok. 

A i když můžeme mít pocit, a třeba oprávněně, že jiná maminka to má oproti nám snazší, víte co? Vůbec jí to nemusíme říkat, notabene touhle nešťastnou větou:) Někdy je tou nejlepší cestou komunikace nekomunikovat. Mlčet. A když nás to pálí, můžeme to posdílet s někým jiným, koho se to přímo netýká. Třeba napsat nám:)) Do Náruče (www.narucpromamy.cz) a říct nám, co vám na tom vlastně vadí, jaký pocity to ve vás vyvolává, a třeba nakonec i zjistíme, že tahle drobná iritace vede k nějakýmu zásadnímu uvědomění v oblasti mateřství, sebehodnoty, pocitu, že jsem/nejsem dost dobrá máma apod., a že je dobrý o tom mluvit, zahojit tuhle ránu v sobě, a pak vám bude úplně fuk, kdo má kolik dětí. 

Tak nezapomínejme na ten respekt a empatii. Fakt nevíme, co má člověk pod tou každodenní maskou.

Díky za čtení!