Když přijde ve výchově těžké období aneb emoce dítěte a emoce rodiče se velmi úzce prolínají

„Já nemám tu druhou maminku.“ řekla mi z ničeho nic Andulka. „No tu, co mě má ráda.“ Skoro mi puklo srdce. 

Máme to s Aničkou teď takový náročnější, já říkám nepovedený, týden až týden a půl. Po týhle její větě jsem si promítla předchozí měsíc. Hledala jsem, kde se to bere. Bolelo to, ale nebrala jsem to tak, že mě chce ranit. Došlo mi, že někde jsme omylem sešly z naší společný cesty, a musíme se na ni vrátit. Důvěra je silná, a přesto křehká věc.

Došlo mi, že skrze stěhování, balení a vybalování krabic, přesouvání, skrze papírování a obcházení úřadů, skrze mou snahu orientovat se už i na práci, skrze to všechno, navzdory všem mým snahám o to být furt především máma na plný úvazek, se moje vnitřní pozornost začala štěpit. Ač jsem se navenek snažila být stále silná, veselá, nad věcí, vnímavá, být tu pro ni i pro Woody, byla jsem méně trpělivá, víc nervózní, protože toho zařizování bylo a je nad hlavu, a Anička to cítila. A nevěděla si s tím rady. Jen ztrácela pevnou půdu pod nohama. Jistotu. Ztrácela tu známou maminku. 

Nejistota, strach, slzičky…

I když jsem se snažila vše průběžně vysvětlovat, do všeho ji zapojovat, došlo k nedorozumění a ona si ze situace odnesla, že ji mám teď asi míň ráda. Au! 

Je skvělý, že mi to dokázala sdělit. Jsem vděčná, že jsem začala hledat příčinu. Teď jsme na cestě ujišťování. „A máš mě ráda, i když se zlobíš?“, „A teď mě máš taky ráda?“

Sdílím to pro všechny mámy, co s dětma prožívají těžký období. Náročný emoce, který zdánlivě nemají důvod, protože děláme furt vše stejně, furt jedeme na tisíc procent. A nerozumíme, kde se to náhlý „zlobení“ bere.

Někdy to může být v nás, jako teď u mě. Někdy stačí zazdrojovat sebe, uvědomit si výdej energie, pochválit se, omluvit se, ujišťovat, objímat, ubrat, kde to jde, netrestat. Ani dítě, ani sebe. Zastavit se, naslouchat, snažit se pochopit. A pak se obejmout.  

A teď, v tomhle stavu, jsem narazila zase na jednu diskuzi. Byla pod článkem o výchově, konkrétně se hovořilo o fyzických trestech. Ty rozhodně neschvaluju, ale zároveň umím pochopit rodiče, který ve vypětí prostě plácne dítě přes zadek. Neschvaluju. Ale chápu. Nic to neřeší. Rozhodně to není výchovný prostředek, je to momentální a nesprávná ventilace frustrace toho rodiče. Ale neodsuzuju rodiče. Necpu ho do škatulky traumatizovaný jedinec. Rodič je taky jenom člověk.  A většinou nemá v životě ten luxus, že by neřešil nic než naplno výchovu dítěte. 

A ono se pořád mluví o tom, že tohle právě dělá jen rodič, který stále trpí nezpracovaným traumatem z dětství, nemilovaností ze strany rodičů, a zkrátka, že rodiči, který na sobě pracuje, by se to nikdy nestalo. A s tímhle tvrzením já nemůžu tak úplně souhlasit. Přiznám se, ruka mi ujela taky. Když byl hodně hodně špatný den, ta ruka mi ujela a já Aničku plácla. Stejně jako jsem kdysi plácla Woody, ač tresty neschvaluju ani u psů. Okamžitě jsem se zastyděla, vlastně se mi ulevilo jen asi tak na vteřinu, kdy tedy ten přetlak vylítl ven, ale okamžitě ho nahradil horší pocit, a to pocit viny a selhání. Následně jsem se rozbrečela, Aničce jsem se omluvila a obejmuly jsme se. Stydím se, ale přiznávám se. A přitom bych řekla, že spíš patřím do skupiny rodičů, kteří na sobě usilovně pracují. S prací na sobě, sebepoznáváním a seberozvojem jsem začala už na gymplu, dál jsem pokračovala během studia na vysoký, až jsem se skrze ty všechny semináře a kurzy a tréninky propracovala k tomu, že sama lidi provádím terapií. Tím rozhodně neříkám, že „nám terapeutům by se žádná selhání stávat neměla. My totiž víme.“ Vůbec. Tohle je často mylné vykládání pozice a práce terapeutů. Možná si za to někteří terapeuti mohou sami, pokud se sami dobrovolně na ten piedestal staví, povyšují se a domnívají se, že oni vědí a vás všechny tam dole poučí. Tak takhle rozhodně ne. Na cestu terapeuta jsem se vydala proto, že se mi povedlo osvojit si nějaké nástroje, které mi fungují v krizových situacích, a chtěla jsem je poskytnout i dalším, protože jsem si všimla, že v krizi se nevyskytuju čas od času jenom já, ale v podstatě každý člověk. 

No ale tedy zpátky k tématu. Že prostě selhání v podobě plácnutí přes zadek nebo křiku se dějí jenom „zabedněným“ rodičům. Že se každá fáze v životě dítěte, každá zkušenost, každé chování dá vždy vyřešit láskou, vysvětlováním, s respektem. Spoustu matek v té diskuzi opěvovalo sebe a své děti, že neznají záchvaty vzteku, že vždy vše zvládli vysvětlit a obejmout se, bez té fáze vztekání. Ano, jedině dobře pro ně. Je sice otázkou, zda je to správně, zda třeba jen dítě nemělo rovnou potlačené emoce a strach nebo blok projevit vztek, nicméně budu optimistická a řeknu si, že ne, že to žádným blokem nebylo, že tohle dítě opravdu nemělo potřebu dělat vzteklé scény a stačilo mu vždy jen obejmutí a láska. 

No jo, ale jsou všechny děti vážně takové? Opravdu když bude rodič dělat od začátku vše správně, neudělá žádnou chybu, bude cítit stále jen lásku, lásku a zase lásku, jak k dítěti, tak k sobě, tak k tatínkovi a dalším sourozencům a nejlépe i všem lidem na planetě i mimo ni. Opravdu u takového dítěte nikdy nevypuknou záchvaty vzteku, nebo období vymezování se a budování osobnosti, které se projevuje vztekem a vzdorem? Myslím totiž, že s tímhle dost souvisí temperament dítěte. I rodičů! Anička je poměrně temperamentní, živé, veselé dítě, které s projevem vzteku vůbec nemá problém. A já si kladla a kladu otázku – je to mou chybnou výchovou? Udělala jsem někde něco zásadně špatně? Jsem sama špatná máma, emočně nevyrovnaná a labilní, a proto mám dítě, které se vzteká? 

Je tu ještě někdo, kdo si občas klade stejnou otázku? 🙂 

Já jsem střelec, tygr, oheň, pod vlivem Měsíce. Divokost, emoce. Vztekat se rozhodně umím a dokážu se rozčílit z nuly na sto během vteřiny. A stejně rychle se umím uklidnit, reflektovat své chování a omluvit se. Tudíž je pro mě mnohem náročnější ustát jakékoli emoce než pro někoho, kdo je od přírody kliďas nebo flegmatik. Jsou rodiče, kteří emoce svých dětí zkrátka víc prožívají. Stejně jako prožívají své emoce a případně všechny emoce okolo. Takoví sběratelé emocí. A někdy je to i o tom, že člověk není nutně od přírody kliďas, ale má emoce potlačené nebo i zavřené, protože stejně jako většina z nás, od dětství slýchal, co vše nesmí cítit, protože když to bude cítit a vyjadřovat, nebude ho mít nikdo rád. Známe to všichni, že jsou hezké a nehezké emoce. Dovolené a nedovolené pocity. A zase v závislosti na povaze a temperamentu jsem různě úspěšní v tom zavření a potlačení emocí. A také podle toho, zda jsme si to včas uvědomili a rozhodli se s tím něco udělat, máme emoce otevřené, volně proudící. Jednoduše řečeno, „pohodová, klidná“ máma nemusí být nutně lepší mámou než máma, která emoce prožívá. Ta klidná může být třeba zavřená, nezdravě potlačená. A nemusí si to uvědomovat, nemusí to chtít řešit, ale nesmí pak odsuzovat ty emocionální typy za jejich projevy emocí. To chci říct. Méně emocionální lidé mají někdy nedostatečné pochopení pro emocionální osoby. A zase aby to nevyznělo nějak špatně, emocionální člověk, který dovoluje emocím proudit, se musí naučit s tou energií, kterou emoce nesou, pracovat. Aby se ty emoce neměnily v chování, které třeba zrovna u vzteku, může být poměrně destruktivní. Nicméně vztek se nerovná agrese. Vztek je vztek. To je emoce. Agrese je chování. Nezdravě vyjádřená emoce. 

Ale zpět k těm dětským emocím. 

Postupně si přicházím na to, že je to snad prostě jen vývojová fáze. Období, objevování JÁ, své osobnosti, snahy rozhodovat, kontrolovat, tlačit svou vůli, zkoušet hranice. Vše se jí vysvětlí, láskyplně, s obejmutím, s respektem k tomu, co chce a potřebuje, její potřeby jsou plněny prakticky nonstop, a pak se stane věc, kterou ale nechce, ačkoli na to byla opakovaně připravovaná, a já na té věci trvám, a někdy v tu chvíli následuje velký vztek. Logicky. Chtěla to jinak. I když to vysvětlujeme, hlava to může chápat, srdce to chtělo jinak. A z toho jsou emoce. Vždyť u nás dospělých je to úplně stejné! My jsme se jen, jak už jsem psala výše, naučili cestou životem ty emoce buď potlačit, zavřít, ignorovat, utéct před nimi, rozptýlit je (řekla bych, že ani jedno není zdravé), nebo je aspoň tlumit, či odložit na chvíli, kdy nebudeme na veřejnosti. Emoce by měly mít dovoleno volně proudit, ale je dobré naučit se je buď trochu usměrnit, nebo se s nimi dohodnout, že je dočasně odložíme, až bude vhodná chvíle na to je ventilovat (při sportu, doma sami do polštáře, křičet v lese, v horách, kdekoliv, kde nikdo není). Ventilovat je, ale ne je proměnit v chování (vyčítání, agrese, jiná forma útoku). Většinou to u Aničky trvá dvě až tři minuty, pak to odezní a jedeme dál. Ale potřebuje to ventilovat. Potřebuje to vyjádřit, ačkoli mi předtím odkýve, že chápe, co jí říkám. A jsou děti, co tohle nedělají. Takže na jednu stranu to působí jako zdravá reakce, kdy se osobnost člověka vyrovnává s tím, že nedostala, co chtěla, na druhou stranu člověk slyší v hlavě ty věty a komentáře „úspěšných“ matek, co s dětmi vždy zvládly těmto projevům předejít, a to vše jen s láskou, vysvětlováním a obejmutím. A kdo to nezvládá tak, jako ony, kdo má vzteklé dítě, je špatný rodič. Tečka. 

No a když máte špatných pár dní a nemáte na starosti jenom to dítě, ale celý život, fungování, domácnost, peníze a vůbec, opravdu se stane, že vám to ujede a dítě seřvete, nebo třeba plácnete. Protože ta scéna je třeba už několikátá v řadě a v podstatě kvůli ničemu, i když se opravdu usilovně snažíte vysvětlovat, objímat, milovat, mazlit, respektovat důležitost některých věcí pro dítě, i když vám důležité nepřipadají (koník si musí oblíct tuhle bundu tamtý panenky, protože jinak mu prostě bude venku zima, a ne jinou bundu mít nemůže a tahle mu je malá a prostě nevejde se mu přes uši a tak dále a tak dále), tak to není nutně tím, že máte v sobě nezpracované trauma, které plácnutím předáváte dál a tvoříte další generaci traumatizovaných dětí. Když se pak omluvíme, věřím, že trauma se netvoří. Ale hovoříme o plácnutí, nikoli o fyzických trestech, vědomých, chtěných, promyšlených, častých a opakovaných, s přesvědčením, že jedině po výprasku bude dítě poslušné a usměrněné. O tom snad ani nemá smysl diskutovat. 😊 Tak doufám, že si rozumíme. 

Se slovem trauma se, pokud jde o výchovu operuje tolik, že rodič už se skoro bojí podnikat nějaké kroky, které mu instinktivně připadají správné, protože mu v hlavě naskočí výstražné světýlko „pozor na TRAUMA“ a to ho úplně paralyzuje. A co si budem, paralyzovaný rodič není o nic moc lepší než traumatizovaný. No zkrátka, pojďme se v tom rodičovství trochu uvolnit. Jasně že nasekáme chyby. Ale dokud máme sebereflexi, pokoru a ochotu se omluvit, věřím, že láska zvítězí na traumatem, křikem a výjimečným plácnutím.

Jsi dobrá máma! Pamatuj si to.