„Když sundám štít, sundáš ho taky, nebo mě bodneš?“ O tom, proč se bojíme ukázat slabost a být zranitelní…

O tom, že když člověk přizná slabost, málokdo mu řekne, že to taky zná, a že zase bude líp. Hodně lidem se v tu chvíli tak nějak vnitřně uleví, že na tom nejsou tak zle, že někdo je na tom hůř a že se, v tom horším případě, mohou nad někoho povyšovat. A bohužel to povyšování maskují za rady a pomoc. Ne vždy je empatie a pomoc upřímná a opravdová. Někdy se v nich skrývá úleva, že ten druhý je na tom hůř, a arogance, že ten druhý je nemožný chudák. Tak pozor na pseudo ušlechtilé pomocníky…

Není vlastně divu, že se lidé bojí ukázat slabost a být zranitelní. Sejmout masku a vyjít ven bez štítu a bez brnění. I sebelepší přítel vidí v odhaleném jedinci příležitost bodnout. Ne třeba nutně proto, aby dotyčného zneškodnil. Někdy je v člověku jenom velká touha, být vlastně lepší. Nebýt na tom „tak zle“. Místo toho upřímně přiznat – já taky, raději si přisadíme a „kopneme“ do slabšího. Odvedeme tak pozornost, a to i vlastní, od té slabosti.

Jako máma přiznám selhání. Mým záměrem v tu chvíli je touha slyšet, že nejsem jediná. Že ostatní mámy taky selhaly, že se jim to děje též. A většina lidí v tom naopak spatří příležitost blýsknout se. Místo aby upřímně přiznali stejnou bolavou zkušenost, udělají z vás chudáka, co nezvládá, nebo neschopnou matku, co dělá příšerné chyby. Jediná na celém světě. 

Proč je tak nevítané být slabá? Říct nahlas chybu? Přiznat, že nejsem dokonalá? Když to někdo udělá, místo upřímné náruči, obejmutí a empatie, v nás hlodá povýšenost, radost, že my nejsme tak strašní, jako ten chudák, co se nám tu sype. Ale je to opravdu tak? Kde se bere ta podlost? Radost z cizího neštěstí a oddechnutí si, že já taková vůbec nejsem. Nejsem? Ani trochu? 

Když to udělá někdo cizí, budiž. Když to udělá blízký přítel, je to bolestivá zrada a důvěra se získává zpět jen velmi těžko. Oboustranně. V očích dotyčného přítele už totiž možná navždy zůstaneme „tou špatnou, horší, nemožnou, slaboduchou, labilní, hysterickou (doplň dle zkušenosti)…“ A pokud si nastaví vůči nám tento filtr, přátelství je v pdachu:) Je to jako by nás pozoroval kukátkem a říkal, ať jdeme dál, avšak dveře nikdy neotevře. 

Nevím, co přesně se musí stát, aby člověk byl ochoten „být v tom s vámi“ a nestát nad vámi, jako by on měl život perfektně zvládnutý, a shlížet na vás z patra. Ono je to lákavé. Když už si někdo přede mnou lehne na záda, buď ho tam minimálně nechám ležet samotného, nebo si přisadím a ještě trochu kopnu. Jen málokdo si lehne vedle, aby stejně tak odhalil svá slabá místa, a dal tak najevo, že dotyčný není zranitelný sám. 

Možná je potřeba dát ego stranou. Možná je potřeba vědomě sestoupit z toho piedestalu. Možná je potřeba velká dávka soucitu, něhy, laskavosti, pokory. A možná taky řada vlastních zkušeností. 

Na lidi, co se ukážou ve své slabosti, bychom měli koukat jako na ty odvážné, hrdiny. Nikoli jako na chudáky. Neb ve slabosti je síla. Akorát se ta věta dnes hojně používá, až je z ní takové to seberozvojové cliché… Škoda. Právě řada duchovních pseudo guru a lídrů tak trochu profituje z lidské slabosti, a buduje si na ni ego. Ona i řada pomáhajících profesí, a nejen profesí ale i lidí osobně pomáhajících, si často nechtěně buduje ego tím, že „nezištně“ pomáhá těm horším, slabším, neschopnějším… Inu chudákům. Zatímco sebe pak vidí jako mučedníka, co se obětuje, jako šlechetného prince, co vždy zachrání slabšího tonoucího… A zcela takový pseudo pomahač přehlédne vlastní chyby, nedostatky či slabosti. 

Je to taková duchovní past. Vím to, taky jsem se do ní kdysi chytla:) Pomáhat je přece šlechetné. 

Je. Jenomže to musí být nezištné. Nesmíme si na tom budovat ego a zároveň tím odbíhat od vlastních slabin a tvrdit sobě i okolí, že my naštěstí takové hrůzy nezažíváme, jako tady ten labilní chudák, co se právě přiznal, že dneska seřval děti, když už toho bylo jednoduše moc. Protože na ušlechtilé pomocníky není nikdy ničeho dost, ti prostě nekřičí, neřvou, vše vyřeší jen obejmutím, láskyplným moudrem, nádechem výdechem, meditací během pečení eko bio koláče z mouky namleté vlastníma rukama, zatímco stíhají na jedné ruce kojit dvojčata a druhou rukou psát úkoly z fyziky pro třetí stupeň montessori základní školy. Všechny děti jsou prostě vždycky jen hodné, výbuchy emoci nemají protože ohm, a když se někdo cítí špatně, prostě to komunikuje v sánskrtu a všichni se obejmou a zase vyjde slunce nad horou Arunachala. 

A v tomhle tkví podle mě ta past. Aby mohlo vyjít slunce, musíte znát taky mraky. A předstírat, že žádné nikdy nemáte, není vítězství. Je to maska a časem může být tahle lež docela vyčerpávající. Nicméně pokud vám dělá dobře, nikdo vám ji nebere. To rozhodnutí přestat si lhát je jen na vás. Já spíš apeluju na to, přestat lhát okolí, zvlášť když to může v choulostivé situaci skutečně zranit.

Jestliže máte upřímně milující sluncem zalitou domácnost, Bůh vám žehnej a dobře pro vás. Jen to necpěte lidem, kteří zrovna hledají pochopení a náruč, protože u nich je bouře, krupobití a tornádo. Člověk v takové bouři nechce slyšet o slunci, nevěří v tu chvíli na jeho existenci, a vy si nemusíte potvrzovat existenci svýho slunce na mračnech někoho druhého. To se jednoduše nedělá. Buď s ním mlčky buďte v bouři a přiznejte mu jen, že bouři znáte, že jste ji taky zažili a že zase bude líp. Ale neskákejte ze svého prosluněného bytí rovnou ke cliché, že zase bude líp, pokud nahlas nepřipustíte, že taky znáte bouři, a proto víte, že líp prostě bude. 

V naší Náruči (www.narucpromamy.cz) pomáháme fakt upřímně. Protože Náruč vznikla proto, že nám samotným obejmutí chybělo právě v době bouří a černých mraků. Nepředstíráme proto, že vše je zalitý sluncem, ačkoli víme, že pod mrakama je, a jde jen o to mraky rozehnat, nebo nechat vypršet, a zase se upřímně radovat z těch zlatých, hřejivých paprsků. Takže jestli potřebujete občas slyšet – já taky, to znám, nejsi v tom sama, to nejsi jediná… a podobné kouzelné věty, tak naše Náruč je tu pro vás. Bezpečný místo, kde společně přečkáme bouřku, kterou VŠICHNI známe. Jsme v tom spolu, nikdo nejsme za tím, abychom se pohrdavě otáčeli a klišoidně prohlašovali, že bude líp. Bude! Dojdeme k tomu společně!