Kouzelné věty „já taky, neboj, nejsi v tom sama, nejsi jediná“…

…kouzelné věty jsou jako pohlazení a lék na nevyžádané rady. Často se bojíme přiznávat problémy nebo chyby, protože na každým rohu dneska čeká odborník na náš život, který ví, co všechno děláme blbě, a rád nám vysvětlí, že jsme nemožný a musíme dělat všechno jinak, líp, zkrátka jako on:)) Jenže otálet s přiznáním problémů často vede k tomu, že z původní drobnosti se stane zásadní problém, který se řeší hůř a déle.. prostě jako čištění zubů – radši si přiznat že jsme dneska snědla tři koblihy a vyčistit si zuby, než to před těma zubama tajit, nečistit a doufat že si těch koblih prostě nevšimnou:))

Schválně, kolikrát se vám stane, že se horko těžko konečně podělíte o nějaké své trápení, třeba jak vám dítě pláče v autosedačce, a okolí ihned začne, byť v tom nejlepším úmyslu, hledat řešení na váš život, říkat vám, co jste pravděpodobně udělali špatně, co musíte dělat teď už zásadně jinak, a nejlíp že odteď už nesmíte nikam jezdit autem, ale zároveň bacha, nesmíte být otrokem svýho dítěte, přece vám ono nebude diktovat život, naopak dítě se musí přizpůsobit vám, nikoli vy jemu!

No a v tu chvíli byste nejradši, abyste své trápení vlastně vůbec neřekli nahlas, protože teď nejen že to všichni vědí, ale taky všichni vědí, že jste vadnej rodič a že vy jediný máte dítě, které ve 3 měsících brečí v autě! Jako by se to, co se děje vám, nikdy nikomu v okolí nestalo. Jako byste o tom jen četli na webu, ale u zcela vzdálených, cizích, prakticky pro vás neexistujících, nebo dokonce smyšlených postav na emiminu. Jak víte, že ty mamky tam jsou skutečný? Aha? Takže sice teorie dnešního světa mluví o selháních, chybách, nutnosti si je přiznávat, ale když na ně v praxi skutečně dojde, kolik lidí vám řekne, že to je normální? Že chyba je kámoš?

Jak často slyšíte větu – „to znám!“ nebo aspoň „to si pamatuju, to bylo strašný období! Občas se mi chtělo prostě zastavit, vystoupit a utéct! Nebo vyndat autosedačku a prostě ji tam nechat. I s obsahem!“ Kolik lidí vám řekne tu jednoduchou a přitom tak silnou a nápomocnou větu – „to znám, nejsi v tom sama!“ 

Lidi mají tendenci obecně v životě na všechno smutné, problematické hledat rovnou náplast a řešení. Úplně zapomínají říct, „au, vidím, že seš zraněná, to musí bolet. Taky se mi to kdysi stalo…“ A přitom všechny chytré webináře a knihy o výchově dětí teď tak hojně mluví o tom připouštění emocí, jejich uznání, validaci. Ale v praxi jsou pak poučky v pdachu a všichni jen lepí náplasti, hlavně ať není nic cítit, nebo vidět. Hlavně najít řešení, protože když se ti děje něco negativního, rovnou to znamená, že je s tebou a tvýma dětma něco špatně. Jako by cokoli negativního bylo jen a jen špatně a znamenalo to špatný život, špatnou výchovu, špatnou osobnost, špatný přístup, špatné bytí… Jako by nešlo jen přijmout, že k životu patří u chyby, přešlapy, rány a zranění. Že nemá smysl hned opravovat, že v první řadě je nutné zranění přijmout a zraněného prostě jen obejmout. Ne ho hned napravovat a opravovat.

Bojíme se emocí. Zejména těch negativních. A tak se jen snažíme umlčet, zalepit, odehnat.

Když jsme v nějaké silné emoci, je racionální mozek naprosto vypnutý. Nejen u dětí, i u nás dospělých! Je to otázka přežití! Silné emoce mozek vnímá jako život ohrožující situaci, a tak vypne logiku a racio a přepne nás na plazí mozek, na místo, kde jsou uložené emoce a instinkty a ty nás v tu chvíli řídí. Takže radit, analyzovat, vysvětlovat prostě nepomůže, jakkoli je záměr myšlen dobře! V tu chvíli má smysl jen vyčkat, až emoce pomine, a mozek přepne zpět na logické myšlení. Maximálně validovat situaci, uznat emoci, respektovat, přijmout, počkat. Obejmout. Naslouchat. Nemá smysl nabízet řešení.

No a když se nám nabízí okamžité řešení na naše trápení, bez toho mezikroku, kdy někdo uzná, že máme právo se tak cítit, že máme právo šlápnout vedle a zakřičet na dítě – poté co mu poslední suché tričko spadne do psí misky s vodou minutu předtím než musíme odcházet ven, protože za chvíli zvoní a paní učitelka si vede speciální sešit na pozdní příchody a vy prostě nechcete další černý puntík v životě rodiče! Bez toho pomyslného nebo konkrétního obejmutí je těžké přijmout řešení na svůj problém. Je těžké ho vůbec slyšet. Okamžitě nám najede domněnka, že jsme asi špatný rodič, když nám někdo zvenku musí poskytovat návod, jak udržet dětské oblečení doma v suchu! A důsledkem je, že přestaneme svá pochybení, trápení, v horším případě pak zásadní zoufalství sdílet. 

Člověk se uzavře do sebe. A ven si bere masku. Tváří se silně, že má věci pod kontrolou, vše zvládá, nic ho netrápí. Přešlapy se mu nedějou. Jeho dítě nebrečí, ani když vypadne z kočárku na hlavu. Jeho dítě se nikdy nevzteká, ani v období vzdoru, ani v pubertě. Se svým dítětem všechno vyřeší láskyplnou domluvou, bez zvýšení hlasu nebo tepový frekvence, jen úsměvem, láskou a obejmutím. Sám se tomu někdy snaží věřit, sám sebe někdy přesvědčuje, že nic negativního v životě nemá. Je to vyčerpávající, ale často to člověk vydrží roky… A vytvoří si image dokonalosti. A pak se takhle potkávají ty odkonalé image a nikdo nikoho ve skutečnosti nezná, protože o negativech, selháních, chybách a nedokonalostech se v týhle společnosti nemluví… Nebo se člověk uzavře natolik, že už se s přáteli stýká čím dál méně, aby nemusel čelit všem těm dokonalým rodičům – neví totiž, že jsou to masky. Oni sami věří, že to je realita, žádná maska, bodejť by tomu nevěřilo okolí. A tak se postupně propadá do temné propasti, protože on jediný má tak hrozné dítě, hroznou výchovu, hroznou netrpělivost, hrozný přístup, hroznou osobnost. 

V těch nejhorších případech mohou oba případy vést k úzkostem, depresím, hospitalizaci na psychiatrickém oddělení. „…jak je to možné, vždyť to byla úplně normální ženská? Silná! Nikdy si na nic nestěžovala! Tohle bych do ní vůbec neřekla!…“

Proto je důležité, kromě toho přestat soudit, zařadit do svýho slovníčku i slova péče, něhy, pochopení, porozumění. Slova, co pohladí. Obejmou. Slova „já taky,“ „to znám, nejsi v tom sama,“ „to je normální, taky se mi to stává.“ Neopravovat. Sundat si masku a vzpomenout si na svá těžká období, na své přešlapy a chyby. A podělit se o ně. Nemusíme dopodrobna. Jen říct, že je taky máme. 

Třeba pak nebude potřeba tolik odborné psycho péče o děti, dospívající a jejich rodiče… Třeba by laskavost dokázala nahradit psychiatry:)