„Mámo, vždyť tys to dítě rozbila. Jen přijedeš, už brečí!“ – máma je bezpečí, pláč v její přítomnosti je důkaz důvěry a bezpečí

Taky to znáte? Hlídací tety a babičky vám vrací plačící dítě se slovy – „Mámo, vždyť tys to dítě rozbila! Do teď byl se mnou Jaroušek hodný, a teď, jak jsi přijela, jenom brečí. To je tvoje vina. Tys ho rozmazlila!“ 

Jenže on ten plačtivý projev je známka důvěry. Bezpečí. Lásky. Ačkoli bychom stokrát radši dostali od dítěte kytku nebo třeba obrázek na znamení lásky:) Ale dostává se nám místo toho negativní emoce. Dítě konečně může být samo sebou. Může ventilovat všechny vjemy, dojmy, emoce. Papiňák konečně upouští páru. Je v bezpečí. Může. My jsme jeho bezpečí. Věří nám.

Uvědomme si to i u sebe. My své emoce a své skutečné já taky ventilujeme jenom v bezpečném prostředí. Mezi nejbližšími. A někdy je neventilujeme úplně ukázkově – prostě jsme podrážděné a skončí to hádkou s partnerem, tchýní nebo mámou. Ale je to vlastně projev důvěry. „Cítím se s tebou v bezpečí. Vím, že mě máš rád takovou, jaká jsem. Proto s tebou můžu být autentická. Otevřená. Sama sebou.“ Jinak si mezi cizími taky nasazujeme masky, přetvařujeme se, jsme silné, schopné, držíme se, máme věci srovnané. Žádné scény, dramata, slzy, nic. Ale pak v bezpečném prostředí se uvolníme. A je to tak v pořádku. A děti to mají stejně! Jen my jako dospělí máme toho bezpečného prostoru celkem málo. Čeká se od nás, že nebudeme ventilovat nikde nic. Jedině za zavřenými dveřmi, ať to nikdo nevidí a neslyší. Jen když jsme sami za zavřenými dveřmi, chybí zas ta náruč, která nám pomůže tím nepříjemným zhroucením projít. Proto je tak důležité mít nějakou komunitu, kde lze bezpečně sundat masku, zbourat zdi a otevřít se. Nelze to totiž vždy požadovat po partnerovi, kamarádce, rodičích. 

Ale zpět k dětem. U mámy se může plakat, protože máma nás má ráda se vším. Bezpodmínečně. 

Já vím, že jsou chvíle, kdy byste fakt radši ten obrázek a hodný, tichý dítě k tomu. Zabalit, vezmu si to s sebou, děkuju. Já vím, že je těžký být vděčná za ty slzy a záchvat pláče. Já vím, taky se to učím, uff:) Ale to pochopení je první krok k tomu to přijmout. Přestat to chtít měnit. Vzpomenout si, že průchod emocemi se děje jen v bezpečném, důvěryhodném prostředí, a že je to známka absolutní důvěry a lásky. Jen to ustát. Já vím:) A hlavně si to ustát vůči okolí. Někdy totiž největší výzvou není dítě a jeho chování. Někdy je mnohem těžší zvládnout chování chytrého okolí. Protože všichni okolo ví, proč vaše dítě brečí, že je to kvůli vám, je to vaše vina, protože jste ho rozmazlila, a rozhodně to není normální, aby takhle brečelo. Dvouletý dítě aby brečelo, to přece není normální! A co by pak člověk v jejich čtrnácti letech dal za to, aby přišly a cítily se s námi dost v bezpečí na to, aby plakaly… Aby to z nich člověk nemusel dolovat a páčit, co se děje, a opakovaně získávat jednoslovné, nicneříkající odpovědi „jo, dobrý,“ „nic mi není, co furt máš,“ „pohoda,“ „ne, nechci ti nic říct, to bys nepochopila,“ „nechci o tom mluvit.“ 

Děti pláčou. Dospělí taky, ale tajně. Nebo plakat zapomenou. Nebo jim to v dětství někdo zakáže, a tak už si to v dospělosti nedovolí. „Kluci nebrečí,“ „no to seš chlap, takhle brečet prosím tě,“ „ale no tak, vždyť to nic nebylo,“ „nebreč, uplakánky nikdo nemá rád,“ „co řveš, nejsi tady sám!“ Ale slzy jsou zdravý! Skrze ně se dostává ven přetlak, který jinak vede k hořkosti, frustraci, vzteku… A v horším případě se promění z nálady ve stav a vzniká deprese nebo úzkostné stavy. A to všechno jen z nahromaděného stresu, který nebylo možné nebo dovolené vyjádřit. 

Plakat se dá tajně. Anebo s někým, před kým se nemusíme stydět ani bát být slabí a zranitelní. A to mají děti s mámou. Takže dětský pláč je dar, achjo:)

Jsou chvíle, kdy se vám chce plakat taky…  Třeba ty večery… Anička si teď oblíbila princeznovský šaty, jako že kostýmy. Některý z nich, zvlášť Sněhurka, jdou špatně oblíkat přes hlavu, jak jsou těsné. A proč to mamince ještě trochu neztížit a neoblíct si před tím pod šaty jednodílný plavky! Ale pozor, na legíny a tričko! Takže vrstvy vypadají následovně – kalhotky, legíny, tričko, jednodílné plavky, sněhurkovské šaty se čtyřvrstvou sukní a úzkým výstřihem, plášť… A do toho „maminko, čůrat, honem. Možná tam bude i bobo. Jestli ono už není v gaťkách…“ Uf, není! Dokázali jste svlíknout všechny vrstvy a vše zůstalo v suchu! Ale jakoby vám to nebylo souzeno dotáhnout to suchou rukou… po dokonání potřeby je radost veliká, až tak veliká, že dítě se prudce zvedne a ano, nočník to tak prudce neumí… Překlopil se… Chce se vám plakat, ale pořád je, zač děkovat, protože šaty se všema vrstvama sukní zůstaly nedotčené! Což je s podivem! Říkáte si, že to není možné, že to asi eště přijde. Jste podezřívaví. Obezřetní. Ovšem rozlitá voda při večeři už vás nechá zcela chladnými, to už je spíš taková tradice, to není ono. Ale někde to číhá. Zároveň si říkáte, že horší než překlopený nočník už to být nemůže… A ejhle, může! Woody má k večeři syrový dršťky. Psí krmení už u nás podává jedině Anička; jsem bez šance, tomu nezabráním… Jste jenom rádi, že sněhurkovské šaty z toho opět vyšly bez ztráty dršťky a taky že nemáte koberce. Z plovoučky jde všechno naštěstí dobře setřít a Woody nemá problém večeřet jídlo rozmístěné po celém pokoji. 

Pláčete už jenom při čtení tohohle odstavce? Můžete:) 

A pokud byste hledali komunitu, kde můžete bezpečně plakat a nebýt přitom sami, pak Náruč je tu pro vás. A v červnu chystáme jeden celý den zasvěcený pláči:) A všem dalším emocím, který potřebujete sdílet, ventilovat, nebo se s nimi naučit pracovat. Jednodenní seminář EMOCE MÁMY. Kdyžtak mrkněte sem:

info_workshop_7.6.25_kopie