„Moc to řešíš,“ versus „ty to vůbec neřešíš!“

Žijeme v době, kdy je všechno moc, nebo všechno málo, a nikdy není nic dost. Žijeme v náročný době. Já si tu náročnost začala víc uvědomovat až v roli mámy, kdy najednou rozhodujete o někom druhým, kdy se někomu druhýmu snažíte vytvořit ty nejlepší kořeny, z nichž vyroste zdravý, vyrovnaný jedinec schopný obstát v této době. A co v této době, ale v době, která přichází, o níž my víme úplný prd, protože teprve přichází a nikdo vlastně neví, kam se ten svět zvrtne. Tlak na rodiče vnímám stále silněji.  

Článek není odborný. Nehraju si na psychologa, nepíšu ho z pohledu terapeuta, ač mě zkušenosti z terapií velmi inspirují a posouvají v mém vnímání vpřed. Ten článek píšu především jako máma. Máma, která je spíš citlivá, asi empatická, tak nějak trochu i vědomá, snad i respektující a snaží se se k tomu všemu informovat, aby nenasekala v tom průvodcování tý malý duši moc chyb. A řeknu vám, jednomu z toho jde občas hlava kolem. Tolik rad, tvrzení, prohlášení, apelů, mouder, na která člověk dnes a denně naráží… 

Na jednu stranu se totiž mluví o tom, že je nutné respektovat emoce a taky osobnost dítěte, která se přirozeně tvoří od narození a v batolecím věku přichází v podstatě první puberta, kdy dítě objevuje svoje Já a učí se ho používat. A pak už je to jen horší:) Přichází víc emocí, víc výzev, víc pubert, víc kontaktu se světem mimo rodinu. A naším úkolem rodičů by mělo být  maximálně respektovat osobnost, tedy povahu dítěte, a pomoct mu na jeho cestě životem. Být pro něho bezpečným přístavem, ale zbytečně mu příliš nefoukat do plachet a neuhlazovat každou vlnu, s níž se musí poprat. 

Na druhou stranu se po nás ale právě chce to neuhlazování vln, neumetání chodníčku. Abychom z dětí nedělali tzv. sněhové vločky (dost oblíbený pojem, skoro stejně jako slovo „trauma“), a nebránili jim v kontaktu s vnějším světem, nic jim neusnadňovali, nemalovali na život růžový jednorožce. S tím souzním.

Jenže jak najít správnou hranici. Balanc mezi těmito dvěma přístupy. Jak to sladit? Nic hlavně není černobílý. Nebo černorůžový. Dost taky záleží na tom, a možná hlavně na tom, jaký je to konkrétní dítě. A hledat zlatou střední cestu může být dost kumšt. Zvlášť u citlivějších povah, které mají citlivost danou jako povahový rys – a že jich je třeba 30-35% (procento vysoce citlivých lidí vyskytujících se ve společnosti), je to docela oříšek.. Protože citlivý člověk v dnešním poměrně drsném světě, kde stále převládá asertivita, ostré lokty, výkon, peníze, soutěživost, srovnávání, se opravdu může rychle cítit přetížený, vyčerpaný a potřebuje svůj bezpečný prostor, aby silné vjemy, které během dne pohltil, ventiloval ven. A umožnit citlivým lidem toto uvolnění přetlaku se mi nejeví jako umetání cestičky. 

Ale řada lidí vám na to řekne, že to moc řešíte, že za nich se to tak nedělalo, že je potřeba strčit dítě do světa, ať bojuje. Jenže vědomí boje není právě to, co chcete ve společnosti tvořit. Ale samozřejmě zároveň nechcete, aby se dítě zhroutilo, když poprvé uvidí, že na sebe spolužáci plivou a nadávají si. 

Někdo tvrdí, že je potřeba hodit dítě do vody, ať plave.  A já si říkám, nakolik bychom měli my jako rodiče vybrat tu „správnou vodu“. Protože když ho rovnou hodíte do vln a plavání mu nepůjde, riskujete, že to bude vzdávat, získá odpor k vodě, začne se topit, nebo získá pocit méněcennosti, že to nezvládlo a museli jste mu pomoct. Zároveň se může zadařit a to dítě ty vlny zdolá a získá pořádný kus zdravého sebevědomí. Jenže vy musíte to dítě přece trošku znát, abyste věděli, jestli má povahu na to utkat se v daném věku s divokýma vlnama, nebo jestli ho ta rozbouřená voda spíš zlomí. Co je špatně na tom vybrat přátelštější vodu a pomoct dítěti získávat sebedůvěru postupně? Nechat ho si na to přijít samo, ale v bezpečné vodě. Máte pocit, že z něj tímto způsobem vytváříte sněhovou vločku? Je to usnadnění? Umetání? Uhlazení vln? Nebo jste jen zvolili bezpečný prostor pro sebeobjevování? 

Volně to téma souvisí s protektivností rodičů. Záleží, jak moc jste protektivní. Jak moc se o dítě bojíte. Já určitě s tou svou citlivostí patřím k těm opatrnějším, jasně:) Vždy nejdřív zjistím, co je v okolí nebezpečné a vyhradím místo, kde si lze bezpečně hrát, a tam nechám prostor k objevování, aniž bych vedla za ruku. Ale sleduju, neztrácím přehled. A dokážu si v hlavě přehrát řadu katastrofických scénářů předem, takže možná mnou vymezený bezpečný prostor je užší než u jiných rodičů:) Občas se u nadměrně protektivních rodičů nabízí otázka, jestli nechrání moc, jestli dopřávají dětem dost příležitostí i ke zdravým chybám a pádům. Vzhledem k tomu, jak vypadají kolena Aničky, jak hrají díky modřinám všema barvama, říkám si, že snad prostoru pro zjišťování svých schopností má dost:) Ale člověk nikdy neví. Kdo určuje, co je příliš ochranitelský rodič a co je ještě v normě. Norma. Standard. Normální. Jsou to takové relativní pojmy. Lékaři mají tabulky na normální děti, tak ještěže neexistují tabulky na normální rodiče, bojím se, že bych se ocitla zcela mimo souřadnice:) 

Jasně, že chceme dítě plně zapojit do společnosti, která není růžová. Nechceme přece stavět skleník uprostřed lesa a v něm pěstovat kytičky pod falešným dojmem volnosti a svobody, které při kontaktu s lesem bez ochranného skla, okamžitě zvadnou. Zároveň máme přece dnes volbu, možnost vybrat si do jisté míry lidi, kterými se budeme obklopovat. Jak se říká „stáváme se lidmi, jimiž se obklopujeme“. 

A tak mě to nutí přemýšlet, zvlášť pokud jde o citlivé lidi, nakolik jim ve společnosti pomoct. Proč se vlastně pořád mluví o tom, že citlivost je divná, někdy dokonce špatná, a normální je nebýt zas tak citlivý a vnímavý. Jednou jsem si někomu stěžovala, že se mi nelíbí jednání řemeslníků, jejichž věta začíná povytažením obočí, úšklebkem a povýšeným: „Jó, to víte paninko,…“ A dotyčný říkal, že si to nesmím tak brát. A já se zarazila a říkám mu: „Takže je v pořádku, že oni to říkají, oni nic měnit nebudou. Řemeslníci jsou holt takoví a tohle jednání je normální. A já jsem moc citlivá, když mi takové jednání vadí. Tak to myslíš?“ Už nevím, jak debata pokračovala, ale tuším, že jsme se nikam nedobrali. Řemeslníci dál povytahují obočí a mně to dál připadá urážející… Ale jasně, já jsem ta moc citlivá:) 

Ale zpátky od řemeslníků k dětem. 

Myslím, že důležité v první řadě je, aby dítě vyrůstalo v autenticitě. Aby mělo autentické rodiče, kteří zvládnou přiznat slabost, naštvanost, bezradnost. Rodiče, co nejsou falešně dokonalí. Za mě to ale nutně neznamená, že je potřeba se před dětmi hádat a křičet na sebe. Pořád mám pocit, že lze regulovat míru. Tedy pokud hádky neprobíhají v afektu a nejsou plné nadávek a létajícího nádobí, jde jen o důraznou debatu o odlišných názorech, pak asi přítomnost dítěte ničemu nevadí. Ale upřímně, kdo z nás se hádá opatrně, bez emocí, rozumně, s respektem, láskou, přičemž se nesnaží silou vůle prosadit svou pravdu?:)

A důležité a asi nejdůležitější je především to, jak je v dané situaci vám jako rodičům. Pokud nemáte strach, ale zcela důvěřujete situaci, kolektivu, hřišti, učitelkám, pak je s nimi dítě v bezpečí a je mu dobře, a to navzdory nekomfortním situacím. Když tomu věříte, dítě si poradí. Když věříte rozbouřeným vlnám bez zrnka pochybnosti, dítě to pravděpodobně bravurně zvládne. Pokud však máte v sobě plno pochybností a strachy nemůžete spát a celé dopoledne přemýšlíte nad tím, jestli ta učitelka tu vaši ratolest na těch prolejzačkách uhlídá, jestli se nepoperou spolužáci, jestli vašemu dítěti někdo nebude brát hračky, jestli mu dostatečně pomůžou zapojit se do kolektivu, atakdále, tak tam dítěti obvykle dobře nebude. Protože jako houba nasákne vaše pochybnosti. 

Takže se vracím zase k tomu, že nejdůležitější pro děti jsme my:) A to, čemu a komu my věříme. A když budete mít pocit, že nějaká vaše máma-kamarádka něco moc řeší, možná je to pro ni prostě jen hodně důležitý. Možná nechce poradit a slyšet větu, „ty to moc řešíš.“ Možná chce jen vyslechnout a obejmout. Prostě Náruč:)