MŮŽEŠ SI ZA TO SAMA, tak si nestěžuj…

No jasně, každý sám sobě strůjcem štěstí a evidentně i neštěstí.

Nefňukej. Nestěžuj si. Vždyť sis ho vybrala. Vždyť jsi chtěla děti. Vždyť jsi věděla, jaký je. Vždyť jsi věděla, do čeho jdeš. No. Jo i ne:)

Jenže já trochu vnímám rozdíl mezi tím si zdravě postěžovat, upustit páru, vylít svůj pomyslný kyblíček nebo přeplněný pohár stresu, a tím upadat do role chudinky a oběti a obviňovat ze všeho okolí bez sebemenšího připuštění spoluúčasti. A tohle už je vědomá volba. Buď si prostě jednou za čas postěžujeme, klidně si i užijeme chvilkovou sebelítost, porochníme se ve vzlykání a kňourání, ale pak se sebereme a jdeme dál, anebo do toho stěžování upadneme jako do tekutýho písku a odmítáme si nechat pomoct a hnout se z místa a nezdravě si užíváme ten svůj příběh bolesti a chudinky.

Postěžovat si je v pořádku. Je to podle mě zdravé, a dokonce bych řekla potřebné. Protože se tím uvolníme. Přestaneme věci držet v sobě, přestaneme silou cpát pokličku na pískající papiňák, který co nevidět exploduje, prostě poklici sundáme a necháme ho pištět a prskat a funět… Jakmile se pára vyventiluje, nastane přirozeně klid. Čím víc vzdorujeme, odporujeme, odmítáme, popíráme, potlačujeme a snažíme se držet, tím víc síly nás to stojí, tím víc energie spotřebováváme na snahu něco neudělat a nějací nebýt, a tím méně prostoru, síly a energie zbývá na to být sami sebou, být uvolnění, autentičtí a chovat se přirozeně. A víte, co je ironie, že i když se snažíte držet, tak tou spotřebou tý vaší vlastní energie, stejně přicházíte o to příjemný chování, o který se snažíte právě tím držením těch vnitřních rozbouřených emocí. A lidi vám stejně řeknou – ty už nejsi tak v pohodě jako dřív, a to mě nebaví, tak čau. Takže ačkoli se tím potlačováním snažíme o to nebýt opuštění, často si to tímto jednáním způsobíme. Takový vesmírný tragikomický paradox:) To, čeho se bojíme, si přitahujeme. Ale v pohodě, to děláme všichni, a hlavně to často děláme podvědomě. Na vědomé úrovni si třeba řekneme, že tohle pouštím, toho už se držet nechci, ale nějaký vnitřní vzorec na tom pořád lpí a nechce se toho vzdát. Obvykle ze strachu…

Snažíme se nemít ošklivé emoce, aby nás lidi měli rádi. Jenže když ta negativa neventilujeme, upadáme do frustrace a depky. Stejně to nezdravý nitro začne být znát navenek, dřív nebo později. A tak stejně nezvládáme být tím dokonalým člověkem, o kterého se snažíme, protože toho mají přece všichni rádi. Tady jsem tak trochu zase u toho, že společnost chce jen dokonalé jedince. Buď pořád jen veselá, vyrovnaná, v pohodě, žádnou nepohodu nedávej najevo, na to není nikdo zvědavej. Ale opovaž se mít deprese nebo chodit na terapie, to je pro slabochy. Musíš přece něco vydržet… A tak držíme. Neventilujeme. Nestěžujeme si. Nechodíme na terapie, bojíme se ostudy. A tak zůstáváme sami. Držíme poklici na papiňáku a snažíme se zcela popřít, že nějaký papiňák uvnitř nás vůbec existuje. A někdo to dokáže celý život. A někdo bouchne… A buď využije explozi ke zkoumání sebe sama a třeba spřátelení se se svým vnitřním papiňákem, anebo ne a najde další poklici. A tak vždycky po výbuchu upadne zpět do potlačování a popírání.

Ale zpět k tomu stěžování.

Hodně jsem poslední dobou narážela na články týkající se maminek. Jednak samoživitelek, jednak návratu žen do práce po mateřské. V obou případech se hovořilo o tom, že pozice ženy-mámy je v těchto situacích těžká. Bylo to doprovázeno mnoha fakty a smysluplnými informacemi. Nebylo to fňukání, byl to článek, který posbíral fakta a na jejich základě informoval o tom, že situace pro mámy samoživitelky a mámy, co se po mateřské vracejí do práce, je nelehká. Konstatování. A pod těmito články byly tisíce komentářů. Chytrých, jak jinak. Protože ostatní jsou vždycky největšími odborníky na náš život, víme. Takže pokud nevíte, jak žít, napište nějaký fňuk na FB, oni vám ti anonymní odborníci poradí:) A možná přidají i pár terapeutických dloubanců ohledně vaší špatný minulosti a chybných vzorců z domova a že jste přece měli opustit toho línýho tátu, co jen v tílku čučel na fotbal z gauče, už ve 2 letech a jít hledat štěstí do meditační jeskyně v Indii. No nic, zkrátka v komentářích padají výkřiky jako „můžeš si za to sama,“ „nefňukej, věděla jsi, koho si bereš,“ „je to tvoje vina, když s ním zůstáváš, normálně se sbal a odejdi přece, není nic jednoduššího,“ „tak ho vyhoď a zůstaň s těmi 4 dětma sama přece, není nic lehčího“. A tak:)

A já do určitý míry souhlasím s myšlenkou, že si za spoustu věcí můžeme sami, že lidi s námi jednají tak, jak jim dovolíme, že dojdou jen tam, kam je pustíme. Ano. Ale ono se to děje tak trochu v podvědomí. Takže bych rozhodně nebyla takhle tvrdá. Ani na sebe, ani na nikoho dalšího. Ono se to totiž děje tak trochu o nás bez nás. Vychází to ze vzorců chování, které se začínají tvořit od narození. Jenže ty vzorce jsou autopilot, který nás už pak řídí, aniž bychom se v každé vteřině vědomě rozhodovali, zda je pro nás daná situace nebo člověk zdravou volbou.

Snad všichni od mala toužíme po lásce, spojení, blízkosti, přijetí a bezpečí. A pokud se nám tyto potřeby nedostávají, pak začneme hledat a tvořit strategie, abychom tyto pocity získali. A občas to znamená, že zaprodáme sami sebe. Dítě, k němuž se rodič nechová hezky, nepřestane milovat toho rodiče, ale sebe samo. AU! Jinými slovy, pokud mi rodič nedává lásku a přijetí, pak je se mnou asi něco špatně. A musím hledat, jak si tu lásku zasloužit. Sama o sobě nejsem dost dobrá, takže musím podat nějaký výkon. Aha, být hodná a poslušná funguje! Má mě rád! Aha, neplakat, nevztekat se, nezlobit taky funguje. Výborně! Nesmím dát najevo emoce. Aha, mít dobré známky a být šikovná ve škole taky funguje. Tak přece mě má rád! Když ho poslouchám, neprojevuju se, nic od něj nechci a nepotřebuju, plním jeho potřeby, jsem dobrá, tak mě má rád! Hurá! Už vím jak na to! Hurá? Opravdu? …

A takhle se tvoří ty vzorce. Vědomě na ně pak zapomeneme. A ten rodič, který v nás tyhle vzorce pomohl vybudovat, to třeba nedělal vědomě se zlým úmyslem. Třeba si myslel, že takhle je to správně. Že děti mají být poslušné, neobtěžovat, nemít emoce, mít dobrý známky, protože tak to v životě dotáhnou nejdál, protože jedině tak ve společnosti přežijí, protože jedině tak si najdou partnery a dobrou práci a budou žít spokojeně. Možná to ten rodič paradoxně dělal s tím nejlepším vědomím a svědomím. Nebyl to ani narcis, ani manipulátor. A přesto ten náš vnitřní vzorec pak znamená, musím popřít sebe sama a své potřeby, musím vyhovět i na úkor sebe, bez výkonu nemám žádnou hodnotu, a když budu sama sebou, nikdo se mnou nevydrží a nebude mě mít rád.

A proto pak zůstáváme v nefunkčních vztazích. Protože někde hluboko uvnitř jsme přesvědčené, že nejsme dost. Že nemáme žádnou hodnotu. Že zato nestojíme. Že nikoho lepšího nenajdeme. Že s námi nikdo nebude chtít být. Myslíme si, že to, že se partner blbě chová, je naše vina. A pořád pracujeme na sobě, abychom byly ještě lepší. Věříme, že to s námi myslí dobře. Vždyť si nás vzal a miloval.

A nastavovat si hranice? Prosím? Copak nás to někdo učil? Běž si hrát s dětmi, no půjč chlapečkovi tu lopatku, no proč nepůjčíš holčičce tu panenku. No tak už slez z houpačky, jsou tu i jiné děti, co se chtějí houpat. Tak snad se o ty bonbóny rozdělíš, nejsi tu přece sama. Běž tetu obejmout, je to neslušný se s ní nepozdravit. Tak když chce babička, aby sis jí sedla na klín, tak snad poslechneš, ne? běž dát strejdovi pusu. Půl roku jste se neviděli, tak snad ho pořádně pozdravíš. Seď tady s námi a řekni, co probíráte ve škole, hrát si můžeš potom… Možná trochu přehnané, ale podstatu asi všichni známe – naše tělo není naše. My nerozhodujeme ani o našem těle, ani o našich činech. Nikdo se neptá, zda chceme. Jen nám říkají, co máme udělat, protože se to hodí, sluší, protože by jinak ten druhý byl smutný, dotčený, uražený… protože by pak rodiče vypadali jako špatní rodiče, co děti vychovávají špatně. Protože co by si pak o nich pomysleli ostatní?!

Tak kde že jsme se ty hranice měli naučit?

A tak zůstáváme ve vztahu, který nefunguje. Doufáme. Myslíme si, že když na sobě ještě víc zapracujeme, tak nás ten druhý přece bude mít fakt rád. A krom toho, když odejdu, nestojím zato, takže už nikdy nikoho jinýho nenajdu – a je jedno, jestli je ti pětačtyřicet a máš pět dětí, nebo dvacet dva a jsi bezdětná. Ta sebehodnota je prevít, respektive její absence. A tak zůstáváme a necháváme sebou manipulovat. Protože nevíme, že je to manipulace.

Občas si říkám, jasně, my ty lidi necháváme překračovat naše hranice, naše blbost. Ale pak se tak zastavím a řeknu si, a co kdyby oni prostě jen přirozeně hranice nepřekračovali? Já přece taky nechodím světem a nedupu lidem do osobního prostoru, dokud mi neřeknou dost. Chodím světem a přirozeně vnímám, kam můžu a kam už ne. A někdy to správně neodhadnu, jasně, pak je potřeba hranice nastavit, ale přijde mi, že jsme my lidi občas jak stádo tupých hlav, co prostě jdou a dupou, dokud je někdo tvrdě nezastaví. Jako by všichni měli právo dupat. Namísto starého, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, si dupeme do tý svobody a vysmíváme se, že budeme dupat, dokud nás nezastavíš. A pokud mě zastavit neodkážeš, je to tvoje slabost a neschopnost. Nikoli moje chyba a bezohlednost, že dupu tam, kde nemám. Já nevím, přirozeně nebudu dupat po záhonku s květinama, i když tam nebude plot. Ale lidi, jako by po záhonku chodili a dupali a měli pocit, že mají právo, protože tam přece nebyl plot a ty kytky si nestěžovaly… Achjo:)

A můžeš si za to sama, vždyť jsi věděla, koho si bereš a s kým máš dítě! Je taky drsný prohlášení. Ono to dítě může člověka i celou situaci a dynamiku vztahu hodně proměnit. A může se stát, že to jeden z rodičů prostě neustojí. Mamince, která trpí poporodní deprese přece taky nemůžeme říct – můžeš si za to sama, chtěla jsi dítě a věděla jsi, do čeho jdeš (ve smyslu, že to byla obvykle vědomá volba a touha po dítěti; jinak samozřejmě u prvního dítěte člověk nemá tušení, to se prostě musí zažít a předat zkušenost nelze:)). Ne, nemůže si za to sama. Hormony se můžou zbláznit, a to není něco, co si vědomě vybíráme. A v krajních případech se stane, že žena mateřství neustojí a od rodiny odejde. Ale častěji se stane, že to neustojí tatínek. Jenže to není o tom, že jsme věděly, že tatínek je pitomec, a stejně jsme si ho vzaly a měly s ním děti. Ne. Ona z něj „pitomce“ může udělat situace. Prostě se něco v něm zlomí, nebo naopak nezlomí tím správným způsobem, nepřepne mu hlava na roli táty a on vnitřně bojuje se ztrátou pozornosti, lásky, prostoru, návaly emocí, snížení jeho role na pouhého živitele rodiny… Bojuje se svým egem. A to ego někdy vyhraje a on dá přednost sobě. A tehdy odchází. Ale tohle nikdo nemůže vytušit předem. Ani on sám, natož jeho partnerka. To se bohužel prostě stává. A tak není fér tvrdit, že dotyčná maminka měla odhadnout předem, že tenhle chlap to nedá, a nepořizovat si s ním děti. A když to udělala, její blbost a teď nemá právo fňukat. Ne. To je přece strašně krutý, odsuzující pohled.

Takže je dobrý, když člověk, který dokáže takhle soudit, umí taky mlčet:)

A je fajn, když dokážeme převzít odpovědnost a přijmout, že si život tvoříme sami. Je to dobrý z toho důvodu, abychom neupadli do role oběti a nefňukali nad tím, že život nám ubližuje. Zároveň můžeme využít střet s nepříjemnou realitou k osobním růstu. Aneb chybama se člověk učí:) Ale neznamená to, že si za všechno můžeme sami svou vědomou volbou. Že si vědomě volíme život s manipulátorem, narcisem, nebo bezohledným tupcem. Neznamená to, že si nikdy nemůžeme povzdychnout nebo postěžovat. Je v pořádku být slabá, je v pořádku nevědět si rady, je v pořádku se zlobit, je v pořádku nechat si pomoct. Je v pořádku cítit všechny emoce světa. Je v pořádku připadat si, že jsem na to sama. Je v pořádku cítit se unavená. Je v pořádku zažít si i sebelítost a pocit, že jsem obětí situace. Je v pořádku přijmout i tyhle pocity. Čím dřív je přijmu a smířím se s nimi, tím dřív odejdou a člověk se od nich osvobodí. Čím déle nějakému pocitu vzdorujeme a odmítáme ho cítit, protože takový pocit „se cítit nemá“, tím déle s námi ta emoce zůstává. A začne se měnit v náladu, příběh, scénář. A to nechceme. Z toho už se pak hrabeme hůř.

Každopádně nejsi v tom sama, mámo. Náruč je tady, tak se kdyžtak ozvi:)