Na kafe se samoživitelkou…

Přála bych si umět vysvětlit svůj nedostatek volnýho času. Vysvětlit, proč nestíhám chodit na kafe, proč nestíhám mama setkání v herničkách, v zoologický zahradě, na pikniku…, proč nestíhám zavolat, někdy ani odepsat. Přála bych si pochopení místo odsuzování…

Možná teď budu mluvit z duše jen málokomu, ne každý je totiž už bezmála dva roky samoživitelka s dítětem v batolecím věku, tedy neumístitelným do řádné hlídací instituce zajišťující rodiči nějaký volný čas (rozuměj čas bez dětí, nikoli opravdické volno:)), s pejskem z útulku špatně snášejícím samotu, k tomu na volné noze s maximální snahou věnovat veškeré dostupné hlídání práci. Protože, světe div se, pocit finanční a existenční závislosti na alimentech od člověka, který vás nemá rád a rozhodl se s vámi nebýt (navzdory tomu, že si s vámi pořídil dotyčného pejska, zažil těžké období jeho výchovy, má s vámi navíc dítě, a dokonce zažil na vlastní oči a nervy ten úctyhodný výkon zvaný porod) prostě není úplně příjemný. Svazuje to ruce i duši. A proto vás pohání tak veliká snaha se osvobodit a stát na vlastních nohách s krásným bonusem pro dceru v podobě štědrých alimentů. Vděčná jsem. Ohromně. Jen ne volná. A tak dohromady těch pár hodin hlídání za týden věnuju převážně práci. 

A poslední dobou jsem nějak čím dál častěji slýchala, „ty vůbec nemáš čas,“ „s tebou je to těžký,“ „já ti nevěřím, že ten volný čas nemáš, podle mě jsou to jen výmluvy,“ „to není možný, abys takhle nestíhala, jiný mámy stíhají,“ „a kdy už teda půjdeme na to kafe?“ „no to je dost, že taky voláš,“ „no to je dost, že jsi konečně odepsala“ „no to je dost, že ses taky konečně ukázala.“ No, to je dost! A dost!

Vysvětlovala jsem a vysvětluju. Ale jako by to bylo marný. Jako by si to druhá strana nechtěla nebo prostě neuměla představit – což teda plně chápu a respektuju, já bych si svůj život zvenku asi taky neuměla představit:).

‚Každý vypravování ven je samo o sobě výprava. Obvykle tak na hodinu! Což vás učí perfektní timemanagement, protože když máte někde být na čas, automaticky si k přípravě přičítáte hodinu navíc. Před akcí i po ní. A stejně jste všude pozdě. Každopádně tohle dopočítávání času, když se chystáte třeba na seznamovací schůzku do školky na konkrétní ranní hodinu, a víte, že se musíte oblíct, nasnídat, nachystat svačinku, pak tam musíte dojet, zaparkovat, vyvenčit, pravděpodobně cestou budete čůrat, svačit, dohadovat se, kterým se půjde směrem, přičemž školka bude vždycky opačným směrem, než chce dítě jít, pak nejspíš taky převlíkat promočený oblečení, protože v tomhle počasí lesní školka v lese znamená cestou bahno, bahno, louže, bahno, louže, větší louže, hlubší bahno… je vážně pokročilá matematika. Takže ráno začínáte informací malému jedinci, že se půjde ven. Následuje opačný názor malého jedince. No jistě, s jasným „ano, mami, už jsem oblečená a na cestu jsem ti uvařila kafíčko“ vůbec nepočítáte. Úspěch je, když ten odpor trvá jen dvě věty, a pak se zapomene, protože už vybíráme gaťky a ponožky a to je úkol, který malý jedinec zbožňuje. Má totiž moc. Rozhoduje. Cha, máte na něj páku! Zapomene tedy, že původně naprosto nesouhlasil a že oblíkání vlastně přímo souvisí s vycházkou ven. Naštěstí! Vybraly jste! Hurá! Ale pozor, není vyhráno. Vybrat neznamená oblíct! Honíte se po bytě. Vzdáte to. Sedíte. Honí se sama a směje se. Padá. Smích je vpdachu. Vstáváte, lovíte, oblíkáte. Zdrhá a směje se. A tohle se opakuje třeba pětkrát šestkrát. Po dvaceti minutách máte jednu ponožku. Jen podotýkám, že to není vypravování se jen tak někam. Okolo krouží pes, který musí po celý noci ven. Nakonec vyhrajete a je oblečená. První vrstva! Venku je -7. Další vrstvy budou následovat. Jenže ty se oblíkají až těsně před odchodem, aby se doma nezpotila. Zpocený jste vy od začátku procesu, ale na vašem potu nesejde. Krev, pot, slzy a kafe jsou tekutiny vašeho každého všedního dne! Skvělý, je oblečeno, mikina, nákrčák, kukla, zapínáte poslední kšandu na oteplovákách… Maminko, čůrat! Chce se vám plakat. Svlíkáte vrstvy. Ale jste vděčný, protože to řekla včas, tudíž první vrstva je v suchu. Doslova. Čůrací nehodu venku v mrazech v tolika vrstvách – nabalený je dítě ale i VY! , tudíž hybnost je opravdu silně omezená – prostě nechcete. To prostě nechcete! Po čůrání následují již tradiční šlápnutí do rozlitý vody okolo psí misky – Woody pije, když už to venčení vypadá vážně na spadnutí… Nadáváte si, zase jste nestihli včas obout boty. Ale náhradní ponožky už máte snad v každý kapse každý bundy. Obalený drobečkama od psích piškot. Ale zase lepší než od sušených hovězích jater. Takže žádný problém, ponožky here. Převlečeno, obuto, dobaleny další vrstvy, poslední nejtěžší část – prstový rukavice… Říkám si, proč se na gymplu tolik bazírovalo na trojčlence nebo výmyku, když jsme se mohli klidně učit navlíkat batolatům prstový rukavice. Mně osobně by to rozhodně prospělo víc. Výmyk ani trojčlenku jsem nedělala ani nepamatuju. Povedlo se. Jdete ven. Ufff. A odpoledne si to dáte znova…‘

Nikoho nedržím, a pokud někdo na kafe nechce čekat, až půjde Anička do školy, má dovoleno odejít. Ale když se někdo drží vás a pořád do vás hučí, že si ho nevšímáte, zraňuje to. Vyvíjí o to větší tlak. A toho tlaku nemáte málo…

Nepíšu to, abych vzbudila lítost. Jen mi občas chybí pochopení. Respekt. Každý si tak nějak tvoříme svůj život. A není fér kohokoli obviňovat za to, že to máme těžký. Není fér vzbuzovat, nebo dokonce chtít lítost. Litování nikomu nic nepřinese. Občas si fňuknout a postěžovat kamarádce a nechat se politovat, to je asi v pořádku. Může to být zdravé. Je to něco jako si občas (ehm nebo třeba obden) dopřát pořádnej větrník a zhřešit. Guilty pleasure se tomu, myslím, říká. I sebelítost je dovolená, pokud o ní člověk ví, vědomě se rozhodne, že teď se potřebuje politovat, poplakat si, dostat to ze sebe, jak je svět zlej a strašnej a on se má nejhůř, protože prstový rukavice a batole… Jde jen o to se v té lítosti neztratit. Nezapomenout, že to není skutečné. Je to jen „můj příběh oběti“. A jednou za čas si ho třeba chci užít, sehrát, uspokojit ego. Ale je důležité mu neuvěřit. Vědět, že je to jen automatický vzorec chování. Že to není pravda. Protože jinak si můžeme ty své příběhy oběti poměřovat a soutěžit, kdo se má hůř, kdo je větší chudák… Vzájemně si ty své oběti hýčkat a obdivovat. A tím se propadat po spirále do absolutního zoufalství a deprese. Pokud něco takového hrozí, je potřeba se zastavit. Nadechnout. A uvědomit si to. Zeptat se třeba i sebe sama -a fakt je tohle celá a úplná pravda? 

Protože i tady v tom mém článku mluvím jen o několika pár lidech. Mám spoustu skutečných přátel, kteří mě nevidí celé měsíce, ale jsme v kontaktu jinak, a když si zavoláme nebo napíšeme, nikdy neslyším výčitku, že jsem se dlouho neozvala. Nikdy neslyším odsouzení. Vždycky slyším radost v hlase, vděčnost, že jsme přátelé a že jsme v kontaktu alespoň trochu. Vím to. Vím, že moje realita není chudinka samoživitelka. Zároveň vím, že ten tlak, který vnímám od některých dalších, prostě musel ven. A dostal se ven skrze tenhle blog. 

Je důležité nezneužívat svou, třeba náročnou situaci k tomu hrát oběť. A v mateřství se k tomu občas lehce sklouzává. Protože kdo to má těžší než matky všeho druhu? Nikdo!:) Je důležité neupadat do sebelítosti a oběti. Udržet si nadhled. A nezapomínat na tu druhou stranu mince. Protože nikdy to není celý jen černý. Pokud před sebou vidíte jen všechno špatný, otočte se. Možná, že to dobrý stojí za váma:)

Vaše situace je přesně taková, jaká má teď být. Není to vlastně úleva?:)

Díky za čtení.

S láskou, Tereza