Nenapravujme děti, napravme sebe…

Je snadné vidět vinu tam venku, nacházet viníky v dětech, partnerech, rodičích… Ale co my? Kde jsme teda my? 

Inspirací k tomuto článku bylo několik nepříjemných diskuzí na FB. Takže díky všem „trollům“:)) 

Jasně, když jde člověk s kůží na trh a začne něco nabízet, musí počítat s tím, že internet, a FB obzvlášť, je plný mnohem větších odborníků na dané téma, než je on sám, a že tito odborníci neváhají svůj názor sdělit, někdy dost tvrdě, a i když je vykážete za hranice, vrátí se vám oknem. A pokud ve svých pevných hradbách žádná okna nemáte, protože, cha!, jste se na podobné chytrolíny vyzbrojili vybudováním pevných zdí, nevadí, okno si vytvoří:) Ano, oni se totiž na rozdíl od vás nebojí, nikdy sice svůj projekt nevymysleli a nenabídli, ale zato jsou bezvadnými odborníky na projekty těch druhých. Vytýkají vám sebevědomí, které stavíte podle nich na vodě, když nemáte příslušné vzdělání – protože nezapomínejme, jen diplom značí, že jste chytrej a smíte působit v daném oboru, zato když vy zmíníte jejich sebevědomí a nedostatek sebereflexe, už na vás posílají FB komisi, protože jste agresivní… Ale když naopak diplom máte, tak slíznete kritiku, že jste náfuka s diplomem, ale že papír nic neznamená:)

Takové situace v nás bezesporu vyvolávají emoce. A to je zcela přirozené. Je fajn si je zase přiznat, ale pokud možno z nich nereagovat. Pokud jste jako já, tak ten odborník vždycky vyhraje:)) Vaší slabinou je totiž sebereflexe, kterou tihle chytří rádci v diskuzích jaksi obvykle nemají. 

Zaujala mě kdysi diskuze na FB ve skupině zaměřující se na respektující výchovu. Řešilo se psací písmo versus scripta comenia. Pokusila jsem se k tomu napsat svůj názor zastávající se zčásti psacího písma. Jedna věc je, že se mnou většina lidí nesouhlasila. To je úplně v pořádku. Je to názor a názor. To mě nijak nerozhodilo. Co mě ale tenkrát překvapilo, byl způsob, jakým diskuze probíhala. Každý nový komentář začínal větami typu „a to si jako myslíte, že…“, „a vy byste asi byla lepší…“, „a podle vás jsou tedy Indiáni úplně vypatlaný…“. A já to jenom pozorovala a uvědomovala jsem si, že jsem na stránkách o respektující výchově a že jediný komentář v sobě nenese ani zrnko respektu k mému názoru. 

Respektujeme děti, chceme, aby děti respektovaly nás i okolí, ale kde je vzájemný respekt mezi námi dospělými?  

Došlo mi, že se v dnešní době hodně snažíme vychovávat a žít „jinak“. Dnešní mladí kladou větší důraz na duševní stránku. Což je za mě víc než dobře! Jen mě zároveň napadlo, a u těch dětí je to obzvlášť znát, že hodně opravujeme, napravujeme a „pracujeme“ na těch druhých. Přečteme příručky a snažíme se hlavou plnit doporučené kroky. Ale často to sami nežijeme. A tam je podle mě problém. Stále si stojím za tím, že dítě, stejně jako pes, z nás cítí naši energii, náladu, emoce. A když se snažíme vychovávat „z hlavy“, aniž bychom tělem a duší stáli za tím, co z hlavy říkáme, nebo aniž bychom to sami tak dělali a žili, to dítě to zkrátka nesplní. Neudělá. Je to jako s mobilem v ruce vyčítat dětem, že nečtou knihy a jenom koukají do telefonů. V první řadě přece my musíme být příkladem. A v první řadě musíme čistit sebe a svoje nitro. 

To není kritika rodičů. Spíš zamyšlení nad tím, že doba došla do bodu, kdy je moderní zkoušet různé alternativní přístupy ve výchově. Jen je často plácáme na děti, aniž bychom s tím sami byli ztotožnění. Chodím s Aničkou třeba na Montessori kurzy a našly se maminky, kterým ten styl vyloženě nesed; přiznávají, že to není nic pro ně, ale říkají zároveň, že chtějí, aby jejich dítě bylo vedené částečně touto cestou, protože se v moudrých FB diskuzích píše, že je to pro děti dobré. Ha! Jaký přínos budou mít tyto lekce, když je tam mezi mámou a dítětem takový rozpor? 

Myslím, že s emocemi se to má hodně stejně. Dovolovat dětem emoce znamená, že bychom si je měli dovolovat taky. Ale zvládáme to? Smíme? Co na to okolí? Netvrdím, že si nutně lehnu v Kauflandu na zem a začnu zběsile kopat a křičet, že moje oblíbený Magnum je vyprodaný. Takhle to úplně nemyslím:) Ale zavřená doma, v bezpečném prostoru, si pocity dovoluju. Přiznávám tím určitou slabost, zranitelnost. Nedokonalost. Mám na jednu stranu strach, že Anička uvidí mámu plakat, vztekat se. A na druhou stranu jí tím dávám svolení udělat totéž. Ukazuju jí, že nemusí být dokonalá. Respektive že mít pocity a prožívat je je zcela přirozené. Jak by si dítě mohlo dovolovat pocity a věřit, že je to normální, nikoli selhání, kdyby rodiče byli stále zenoví, usměvaví, vždy nad věcí? V tu chvíli by třeba dovolovali dítěti emoce, ale „shora“. S tím, že „já už to mám vyřešené, já už pocity nemám, ale ty můžeš. To nevadí, snad budeš jednou taky tak dobrý jako já“. Nepřipouštěním a nevyjadřováním emocí ze sebe podle mě děláme nadlidi. Ale falešně. Věřím, že víc dá dětem do života ta autentičnost. A samozřejmě že někdo má dynamičtější projev emocí, někdo velmi mírný. O intenzitu emoce nejde. Jde o to přiznat je, vyjádřit. 

Někdy se k tomu kromě dítěte nachomýtne ještě někdo, koho pak ta moje vichřice pocitů nechtěně taky smete. Protože ne, nejsem svatá Tereza, taky házím vinu okolo. A jakmile si to uvědomím, podnikám kroky k napravení svého chování. A ano, pak už je na každém, jestli mi to chce odpustit, nebo ne. 

Dostala jsem se i do nechtěné diskuze o terapiích pro děti, pomáhání dětem a tak. Jako terapeutka a zároveň jako máma vidím, že ve spoustě případů není problém v dítěti, ale v rodičích, nebo třeba v rodinné situaci. Máme s Andulkou lepší a horší dny. A když se zastavím a zpětně se k těm dnům vrátím, ve většině případů je špatný den dán tím, že já mám špatnou náladu, špatné období, něco mě trápí, bolí, rychleji mi dochází trpělivost… A pak se to snadno nabaluje, protože tak jak za normálních okolností už mě Aniččino patlání jogurtu po Woody a následný čištění psí srsti houbičkou na nádobí nerozhodí, jsou dny, kdy to neustojím. A ono se to pak snadno nabaluje. Jako zákon schválnosti. Protože pak do toho jogurtu, který nezůstal jen v psovi, ale je i na skrytých místech bytu, šlápnu, čímž ho roznesu na další neskrytá místa, a než ho stihnu setřít, protože nemůžu najít hadr na podlahu, s nímž si Anička právě hraje a přikrývá s ním Woody hlavu v peřinách, stihne to ještě rozšlapat Anča. Jen to už pak nezůstává jen na podlaze, protože hbitě vyskakuje s jogurtovou ponožkou na gauč, křeslo… No a jsou dny, kdy plynule utírám jogurt s úsměvem. A pak jsou dny, kdy prostě v jogurtu sedět nechci. A tak se nám z toho dne stává pomalu den blbec. Ale ten, kdo by v danou chvíli potřeboval terapii, není Anička. S ní není nic špatně, ona je jen dítě, co má rádo jogurt. Celým tělem:) Tu terapii bych potřebovala já, protože se kromě jogurtu topím v dalších s…tarostech:) A zároveň určitě nechci znevažovat závažné situace nebo diagnózy, kdy dítě opravdu potřebuje odbornou pomoc psychologa nebo psychiatra. Ale stejně věřím, že i v těchto situacích by bylo užitečné úzce spolupracovat s rodiči, a rodiče by možná měli připustit, že by se jim nějaká ta duševní hygiena šikla…

Protože dokud budeme napravovat pořád ty venku, nikam nedojdeme. Kdyby se každý postaral sám o sebe, je o všechny postaráno. 

Myslím, že nejtěžší je to s vinou. Vina tíží. Tak ji chceme přehodit někam jinam. Ale kdyby opravdu za všechno mohli ti druzí, tak jsme tu všichni oběti, a kde je tedy nějaký ten predátor? Když ho nemáme, tvoříme ho. Vytváříme příběh. Všichni máme své filtry. Všichni zabarvujeme situace, které se nám staly. Vždy je naše vyprávění subjektivní. A vždy se vidíme, jako ti, kdo mají menší podíl viny nebo vůbec žádný. V rozchodech, rozvodech to platí obzvlášť. To je všechno přirozené. Ale zároveň je důležité si uvědomit, že ty filtry máme. Filtry, které vznikaly v průběhu našeho života. Hodnotíme, soudíme podle toho, jací jsme my sami, co máme za sebou, jaké máme dobré a zlé zkušenosti. Podezříváme. A často to vychází z nás a ten druhý za to ani nemůže. Myslím tím za to, jak ho vidíme. Vytváříme si domněnky, předpokládáme. Když si uvědomíme, že ty filtry máme, že teď na to okolí koukáme skrze tyhle naše zabarvené brýle, máme možnost volby – buď si ty brýle nechat a trvat na tom, že taková je realita, že máme pravdu a nic než pravdu a ta je univerzální. A nebo ty brýle můžeme sundat, nebo alespoň posunout na špičku nosu. A zjistit, jestli náhodou bez nich není ta situace trošku jiná. Jestli ta „moje univerzální pravda“ není tak trošku někde napůl mezi mnou a okolím. Je to o tom být ochotný nemít pravdu. Mýlit se. Dělat chyby. Nebýt dokonalý. Jak často říkáme – „to se mi nepovedlo, udělal jsem chybu. Zvorala jsem to. Je to i moje vina, že to takhle dopadlo. Promiň.“? Nebo ještě dál „v tomhle máš pravdu ty“… Jak často přijímáme odpovědnost za svoje činy a za chyby?

Neházejme vinu na děti a na druhé. Vraťme se k sobě a začněme u sebe, protože tam se dějí zázraky. Ty druhé člověk nezmění. Ale dokáže změnit sebe, čímž přirozeně mění reakci okolí na něho. Veškerou moc máme ve svých rukách:) 

 Omluvme se. Požádejme o odpuštění. A zároveň odpouštějme. Nebo je tady někdo, kdo skutečně nikdy neudělal nic špatně? Nikdy nikomu neublížil? Nevědomky, nechtěně, omylem. Třeba jen šlápl někomu na nohu v tramvaji, když prudce zabrzdila. Někdo, kdo nikdy nic nepokazil? Kdo jsi bez viny, hoď komentářem, protože to mě zajímá:)