Odpouštím ti…

Pokud chceme mít láskyplný vztah s našimi dětmi, měli bychom zapracovat na vztahu s našimi rodiči. 

Moderní doba, zejména moderní rodičovství se hodně vymezuje proti generaci našich rodičů a jejich rodičů. Hodně se mluví o tom, jak oni dělali vše špatně, a my to teď všechno napravíme. Hodně se operuje se slovem trauma, hodně se obviňuje, hodně se na naše mámy a táty a jejich mámy a táta hází vina. A já mám pocit, že tenhle řetěz špatného rodičovství nepřerušíme opačným extrémem. Nepřerušíme ho tím, že nandáme všechnu vinu na naše rodiče a prarodiče, že je budeme obviňovat, kritizovat, dokonce nenávidět, a agresivně se vymezovat vůči jejich výchově ve snaze udělat na rozdíl od nich všechno správně. Ten řetěz se nepřeruší, pokud ho utneme ve zlosti s pocitem oběti, plni hořkosti a vzteku na naše rodiče. Takhle si totiž v sobě dál poneseme bolest a hořkost bude časem sílit. 

---

„Když nechceš někomu odpustit, je to, jako bys pil jed a doufal, že ten druhý umře.“ (italské přísloví)

---

Chybí mi u lidí laskavost. Pokora. Porozumění. Odpuštění. Vždyť naše mámy dělaly to nejlepší s tehdejšími dostupnými prostředky a informacemi. Zapomínáme, že žijeme v úplně jiné době. Vychováváme v úplně nových podmínkách, s neomezeným přístupem k informacím, máme neomezené možnosti, chtějí se po nás jiné věci, nové výzvy, čelíme úplně jiným problémům…

Myslím, že by bylo hezké rodičům poděkovat. Často dělali, co mohli, a neuměli to líp. To neznamená, že to nutně muselo být špatně. To neznamená, že si zaslouží, abychom je zavrhli. To neznamená, že si nezaslouží naši úctu a respekt. To neznamená, že si nezaslouží naše pochopení, obejmutí, odpuštění.

Když budeme dál jen svalovat vinu a „mýt si ruce“, protože to moje máma, to můj táta, to jejich rodiče… Nikdy ten řetěz bolesti nepřetneme. Je potřeba se zastavit a rozhodnout se pustit tu minulou bolest. Rodiče rozhodně nasekali spoustu chyb. A my ne? My jako rodiče jsme dokonalí? My nikdy neselhali? My jsme si jistí u našeho batolete, že jsme nezasadili rány, které bolely? Nevíme… Jsme na začátku výchovy našich dětí. Nevíme, nakolik naše výchova funguje. A nevíme, jestli některá naše slova nebo činy neranily víc, než si myslíme. Nevíme to. Můžeme se jen modlit… Doufat… Můžeme mít dostatek sebereflexe a když si uvědomíme nevhodné zraňující chování vůči našim dětem, můžeme se co nejdřív omluvit, vysvětlit, poprosit o odpuštění, obejmout. Snažit se to napravit. Ale nevíme, do srdce dítěti nevidíme. Ani nikomu jinému. A my nikdy nemůžeme říct, že jsem nikdy neublížili. Nevíme, co toho druhého mohlo ranit. Můžeme ale žít se záměrem nezraňovat, neubližovat. Často je i volbou té druhé strany, zda se bude cítit námi ublížená, nebo ne. Ale to platí spíš o dospělých, děti nemají ego, a tak tyhle hry nehrají. Zatím:) 

Pokud tedy máme malé děti, tak zatím nevíme, jestli nejsou raněné. Tak kde se bere ta sebejistota, s níž soudíme naše rodiče? Kde se bere přesvědčení, že to, že to dělám podle nejmodernější příručky o připouštění emocí, o společném spaní, nošení, o kojení do samoodstavu navzdory absolutnímu vyčerpání a záchvatům vzteku, o nepoužívání dudlíků, ohrádek, tabletů, lahviček za cenu absolutního vyčerpání a záchvatů vzteku, o neomezené svobodě…, je jediná správná a nejlepší cesta pro všechny děti i jejich rodiče? 

---

Je to rozhodnutí odpustit. Rozhodnutí nebýt dál oběť svého dětství. Rozhodnutí zahojit rány, a pak nezdravé negativní pouto přestřihnout, ale s láskou, pokorou a hlavně odpuštěním. Jen tak můžeme vyčistit vztah s rodiči a jen tak můžeme upřímně tvořit vztah se svými dětmi. 

A já vím, že to zase nejde vždy. Na vztahy jsou vždy potřeba dvě strany a stává se, že i když jedna strana je ochotná hodit minulost za hlavu a odpustit bolest, druhá strana si na příběhu bolesti trvá, ba co víc, trvá si na tom, že ona je tady oběť. A v tu chvíli jsme bezmocní. Takový vztah nejde napravovat, protože jsou k tomu potřeba dva. Vím. Neříkám, že jde plošně usmířit každého člověka s každým. Že odpuštění všechno vyřeší a už budou jen duhy a jednorožci. To vůbec netvrdím a nerada bych, aby to tak vyznělo. Věřím v záměr. Když ty věci nejdou kvůli okolnostem, vyslovíme aspoň záměr a jednáme v souladu s ním. 

---

„Když je záměr čistý, tak se karma netvoří.“ (autor neznámý)

---

Uvedla bych to na příkladu s výchovou. Stanovila jsem si na začátku záměr, jak chci Aničku vychovávat, jaká chci být máma, jakým směrem ji vést. A to neznamená, že jsou okolnosti vždycky příznivé a že se mi to ve sto procentech daří. Nedaří. Selhávám. Ale to neznamená, že opouštím svůj záměr. Ten se nemění. Stále chci být dobrá máma, co vychová zdravě sebevědomou, zodpovědnou, ohleduplnou holku, co má ráda sebe i život, co se umí radovat, co se cítí svobodně, co se cítí milovaná a přijímaná, je veselá a milující… A k tomu záměru stále směřuju, i když někdy sejdu z cesty. A tak si lze stanovit záměr, že já vnitřně odpustím bolest, kterou mi třeba rodiče způsobili. Je to proces. Není to rozhodnutí, které se vzápětí stane a šup, happy ending. Je to cesta. Ale je schůdná. Odpustit tátovi, že od nás odešel, mi trvalo roky… Ale pamatuju si, jak jsem se rozhodla, že už nechci kňourat a litovat se. Přejedla jsem se svýho příběhu oběti. Přestalo mě samotnou bavit to poslouchat. A tak jsem tátovi napsala dopis. Dopis, kde se omlouvám za svý vyčítající chování, dopis, kde mu nadávám za jeho chování, jako by mě nikdy neměl rád. Dopis, kde jsem si dovolila říct všechno. A na konci toho dopisu bylo přijetí, Přijetí toho, že okolnosti nás v tomhle životě rozdělily, ale že si tím životem nechci nést bolest, křivdu a oběť. Náš vztah se následně radikálně změnil k lepšímu. Táta jako by objevil, že má dceru… Ale já to vnitřně opravdu upřímně pustila, přijala, odpustila. To neznamená, že to chování schvaluju. To neznamená, že rozumím tátům nebo mámám, co odejdou od svých dětí, protože je to snazší cesta, než pracovat na sobě, aby rodina, vztah a role táty a mámy fungovala. Rodičovství je práce. Zatím ta nejtěžší, co jsem zažila.

---

„Stáváš se zodpovědným za to, co k sobě připoutáš.“ (Malý Princ)

---

Je to spíš tak, že respektuju, že nastaly nějaké okolnosti, které řídí vis maior. A já se jen můžu rozhodnout ty následky přijmout a odpustit té osobě, protože jinak já budu pít celý život jed a doufat, že ta druhá osoba umře. A to myslím tím, že lze odpouštět a pouštět zranění, rány z dětství, traumata a ublížení aspoň v duchu. Na papíře…

Jen to zkuste. Jaký by to bylo odpustit rodičům? Co kdyby všechny ty výčitky, obviňování, bolístky byly jako plevel, co se dá vytrhat, naházet do pytle a ten pytel hodit do ohně. A co kdyby namísto plevele mohly vyrůst teď třeba tulipány, jako symbol míru, nových začátků a odpuštění? Jaký by to byl pocit? 

Omlouvám se. Odpust mi. Miluji tě. Děkuji.