Psychická pohoda rodičů je lepší než tisíc dětských psychologů

Jak pomoct dětem i sobě, když se rodina rozpadne.

Psychická stabilita rodičů je lepší než tisíc dětských psychologů.
Pojďme místo hledání dětských psychologů začít u sebe a snažit se problémům u dětí, vyžadujícím odbornou pomoc, předcházet. A nejde o to dělat, že problémy nemáme. Dělat, že jsme růžová domácnost, když nejsme. Nejde o to tajit problémy a nasazovat masky, předstírat, že máma a táta se nehádají. Ne. Jde o to být autentičtí rodiče. Ale pokud nám problémy přerůstají přes hlavu, je na čase vyhledat pomoc zvenku. Pro nás, pro dospělé. když se se situací zdravě vypořádáme my, nejvíc tak pomůžeme našim dětem.

Když už dojde k rozchodu rodičů, je to nepříjemné, o tom není sporu. Naštěstí dnes existují instituce zabývající se jednak bezpečím dětí v rámci celého procesu, jednak pracující s rodiči, aby byl proces rozpadu rodiny pokud možno co nejméně zraňující a bolestivý pro všechny zúčastněné.

Je skvělé vědět, že se máme, kam obracet se žádostí o pomoc. 

Zároveň se bohužel stále málo řeší psychická pohoda všech stran. Respektive často se stává, že rodiče pro děti hledají psychologickou pomoc, aby se s nepříjemnou změnou vyrovnaly co nejlépe. Tak nějak opět myslíme na děti. Což je skvělé! Jen se zase vracím k tomu, že se zapomíná, že děti a rodiče jsou jako spojené nádoby, a když se soustředím na psychickou pohodu dítěte, zatímco já se hroutím v rohu, jím antidepresiva, která zájídám kremrolema a zapíjím litrama kafe, v horším případě prosecca, obávám se, že hledanou psychickou pohodu pro dítě nenajdu. Respektive se budeme stále vracet k tomu, že navzdory odborné pomoci bude dítě opakovaně upadat zpět do problémů. Logicky. Protože v psychické pohodě není jeho máma. Nebo táta. Nebo ani jeden rodič. Psychická pohoda není doma. A dítě třeba u psychologa probere problémy, uleví se mu, ale vrátí se do stejného prostředí, ze kterého utíká právě k tomu psychologovi. A ačkoli se oba rodiče snaží udělat to nejlepší a zajistit dítěti psychickou pomoc, zapomínají, že postavit sebe na druhou kolej bohužel nepomáhá. V tomto případě paradoxně není ušlechtilé dopřát dítěti psychologa na úkor sebe. Paradoxně může mnohem častěji pomoct, když si psychologa najde máma, nebo táta, zpracuje si své problémy, dostane se do psychicky stabilního stavu, a dítě to jen přirozeně následuje. Dítě se srovná, když bude cítit, že je v bezpečí. Že se jeho přístav nehroutí, nerozpadá. Dalo by se to přirovnat k leteckému manuálu, kde se jasně apeluje na to, aby si v případě neštěstí rodič nasadil kyslíkovou masku jako první, a pak teprve zaopatřil dítě. Taky nejde o sobeckost a o to zachránit sebe, ale o to, že když bez kyslíku omdlíte, už tu masku nikomu nenasadíte:) 

Proto se zase vracím k tomu, než hledat dětské psychology, pojďme začít u sebe. A včas! 

Další věc totiž je, a to se asi vůbec neřeší, protože to není jak řešit, že když se dohodne péče, rozdělí se věci a povinnosti, hlídá se, jak se rodiče chovají k dětem. To je super. Ale už se nehlídá, jak se rodiče chovají k sobě. To hlídat nejde! Ale představa, že jeden z partnerů vykazuje třeba známky manipulativního a agresivního chování vůči bývalému partnerovi, a že trousí nepříjemné poznámky na adresu druhého rodiče před dítětem ,je hodně nepříjemná. Vzbuzuje to velkou bezmoc. A dítě to může hodně mást. A ne vždy si rodič, zvlášť pokud rozchod nebyl příjemný a on se cítí zhrzený nebo ublížený, dokáže dávat pozor na jazyk. 

A to je hodně těžká situace. Skoro neřešitelná. Vy totiž nemáte šanci měnit někoho druhého, pokud on se nebude chtít měnit. A tenhle člověk zásadně ovlivňuje vaše dítě. A ovlivňuje ho bohužel způsobem, kdy jde proti vám a dělá z vás příšeru v očích dítěte. Takže jediné, co vám zbývá, je pracovat zase na sobě. Aby ve vás nenarůstala křivda, bezmoc, snaha se ospravedlňovat, zoufalství. A pracovat na sebedůvěře a důvěře, že pokud máte svědomí čisté, nemůže vás nikdo zvenku očernit. Ale je to hodně těžké a zní to dost jako ezo klišé:) Osobně bych v podobné situaci doporučila individuální sezení s někým, s kým si o své situaci můžete promluvit. A najít nějakou strategii, jak tohle období zvládnout. A nemusí to být nutně psycholog! 

Občas zapomínáme, že jsme pro děti často celým světem. Občas zapomínáme, že děti cítí naši nejistotu, smutek, hněv, lítost, zoufalství. A pokud jim nevysvětlíme, co se v nás děje, znejistí. Nerozumí. Nechápou. A mohou si z takové situace odnést dojem, že jejich bezpečný domov přestal být bezpečný. A začnou cítit nejistotu. A to vede ke „zlobení“ a my začínáme hledat odbornou pomoc pro děti. A přitom by často možná stačilo vrátit se k sobě. Zaměřit se na sebe. A obnovit skrze nás pocit bezpečí pro naše děti. Je to obrovská odpovědnost. A zároveň je to mnohem jednodušší. Měnit někoho druhého totiž ve skutečnosti nejde. Měnit sebe jde, navzdory tomu, že je to jedna z nejtěžších věcí na světě. Ale je to aspoň možné. Takže změňme sebe. Kvůli sobě. Kvůli dětem. 

Mluvím z vlastní zkušenosti, nejde o vyčtenou teorii a abstraktní rady, který jsou nereálný. Díky za čtení a držme se.