Rodina je základ státu – úvaha na politické téma

Klišé? Možná ani ne. Špatní lidé se nerodí, špatným se člověk stává vlivem špatných okolností. Má sice volbu. Nemusí se stát špatným. Může špatné zkušenosti přeměnit v lekce a vyrůst díky nim. Ale ne vždy jsme tak silní… A špatné je, když se takový nešťastlivec dostane k moci. K velké moci.

Pustila jsem se tak trochu do politiky. Ne, nebojte, žádné historicko-politologické rozbory. Beru to z pohledu běžného člověka – rodiče. Protože většiny rodičů se včerejší debata v Oválné pracovně nějak dotkla. Většina rodičů politiku řeší. I když ne třeba nutně aktivně, i když primárně nesleduje politické debaty, nečte všechny články v Respektu, neprojíždí od rána do večera facebook ČT24, nedívá se na večerní zprávy a volební program stran studuje až na poslední chvíli před volbami, tak vnímá a ví, co se ve světě děje. Je to důležité. Třeba i pro pocit bezpečí. Třeba i pro výchovu…

Naše starosti v Náruči (projekt Náruč pro mámy – www.narucpromamy.cz) vypadají zdánlivě malicherně v kontrastu s politickým děním. Politiku do Náruče tahat určitě nechci. Zároveň mě včerejší jednání v Bílém domě přiměla k přemýšlení. Řekla jsem si, že by bylo vhodné se k tomu i v rámci Náruče vyjádřit. Pracujeme s emocemi rodičů a já věřím, že po včerejšku nejsem jediná, kdo pocítil strach, úzkost, obavy, nejistotu, ohrožení základních hodnot…

A zároveň jsem ihned svůj nápad vyjádřit se k politice zavrhla s tím, že přece to, co my tady v Náruči řešíme, jsou banality oproti dění ve světě! Že Náruč přece nemá co do politiky mluvit a zabývat se jí. A to je právě ono! Chytla jsem se sama do vlastní pasti. Ta absurdita toho, že automaticky postavím rodičovství na vedlejší kolej, a přitom… i ta politika přece začíná v rodině.

Každý prezident, diktátor, senátor, tiskový mluvčí byl kdysi dítětem. A třeba jejich dětství nebylo šťastné, třeba zažili spoustu bolesti, ponižování, traumat, shazování, utlačování… A v dospělosti měli pak čím dál vetší potřebu to oplácet. To se tak stává, když zažijeme násilí vůči nám. V dospělosti pak máme více možností, jak s tou zkušeností z dětství naložit. Buď na sobě pracujeme a chceme to vyřešit a odpustit a nenést to trauma dál. Nebo upadneme do pocitu oběti a necháváme se litovat a litujeme se sami, že jsme měli těžké dětství, a nás příběh chudáka živí naše ego. Nejsme sice šťastní, jsme ublížení, ale přímo neubližujeme. A v nejhorším případě přejdeme do role násilníka a tu zažitou dětskou bolest předáváme dál a pácháme zlo. V podstatě se tím chráníme, aby nám už nikdy nikdo tak neublížil, a zároveň tím od té vnitřní nesnesitelné bolesti a křivdy utíkáme. V domnění, že se nám uleví. Neuleví. A potřebujeme víc a víc moci, víc a víc zla. A tak si říkám, že rodina je opravdu zaklad státu. Že všechno začíná tam. Doma. V náruči mamy a táty.

Nepodceňujme svou roli rodiče v porovnání s politikou. Nemějme pocit, že my jsme jenom mámy a ty důležité věci řeší páni politici tam nahoře a do toho my nemáme, co kecat. A stejně s tím nic neuděláme. Ve velkém meřítku a se současnou situací možná neuděláme. Ale máme moc vychovávat lepší lidi. Změnit tohle dění do budoucna. Lepší v tom smyslu, že budou žít šťastné dětství, budou viděné, slyšené, milované a respektované. Budou žít dětství bez násilí, ponižovaní a šikany. A já opravdu věřím, že zlí lidé se nerodí, zlým se člověk stává. A když poskytneme zdravé zázemí v dětství, v dospívaní, i dál během dospělého života budeme dětem oporou, je šance, že z nich budou upřímně šťastní lidi, bez potřeby ponižovaní, páchání zla a bezohledného získávaní moci.

Držme si palce. Držme při sobě.