Schopnost požádat o pomoc. Schopnost pomoct. A umění nebýt arogantní…

Říká se „požádej a bude ti dáno“. A přesto má řada z nás potíže s požádáním o pomoc. Na jednu stranu nechceme ukázat slabost. Nechceme dát najevo, že si nevíme rady a že potřebujeme pomoc zvenčí. Na druhou stranu se stává, že lidé rádi pomáhají a někdy rádi pomáhají podle sebe. A podle toho, jak jim to je pohodlné. Málokdo je ochoten pomoct na úkor vlastního pohodlí. Ale ono pomáhat není vždycky pohodlné. A umět pomoct tak, jak ten druhý potřebuje, i když to znamená momentální ztrátu mého pohodlí, a ne tak, jak je to pro mě nejjednodušší, vlastně není zcela samozřejmá dovednost. Myslím, že k tomu vede cesta a že se tuto dovednost učíme postupně. A v neposlední řadě se někdy stane, že nám z pomáhání vyraší nové ego. Nejprve si říkáme, jak jsme ušlechtilí a nesobečtí, až nám někdy tahle nesobeckost a šlechetnost přerost v hrdost, ta v pýchu, ta v aroganci, a bum ho, nové ego je na světě. Jedno ego jsme zahubili, když jsme se rozhodli nebýt sobečtí, pomáhat a sebe upozadit, plnit potřeby druhých a na sebe nemyslet. A ono nám z toho vyroste nové, noblesní ego, které na všechny strany křičí „hele na mě, já jediná jsem nesobecká, já jediná pomáhám druhým, já jediná nemám své potřeby, já jediná jsem tu pro druhé, já jediná, já skvělá, já lepší než vy, já nejlepší… A ta původní touha pomáhat je tatam, zůstává ego. 

Tohle jsou temné stránky pomoci. Troufám si o nich mluvit, protože jsem je zažila. A ne jako oběť někoho, kdo tak šlechetně pomáhal. Ale jako ta ušlechtilá, pomáhající, pyšná, hrdá, lepší…:) Ano, duševní arogance je někdy vedlejší symptom pomáhajících lidí. Nejen pomáhajících profesí, ale lidí obecně. Umět pomoct nezištně, bezpodmínečně, nechtít zásluhy, ani ocenění, to je kumšt. Poslední dobou se s tématem ocenění hodně potkávám a peru, proto mě to i částečně inspirovalo k tomuto článku. Nicméně tu duševní aroganci už jsem si snad prošla, pýcha opravdu předešla pád, a né jeden, a já doufám, že jsem si už tu hubu nabila tolik, že si na ego, pýchu a aroganci dávám vážně bacha. Tak snad mi nenaroste nové ego pramenící z mé představy, že ego nemám:) Zamotali jste se? To nevadí, já taky, tak se pojďme vymotat. Já vás z toho vymotám, žádný strach, já totiž vím. Víme?:) 

Teď se osobně spíš potýkám s tématem ocenění v tom smyslu, že ať dělám co dělám, i když dělám na 150 procent, nepřichází ocenění. A nachytala jsem samu sebe, že mi to není jedno. Ha! Někde hluboko uvnitř občas po ocenění taky zatoužím. Zvlášť když ve svých očích dokážu něco nadstandardního…

---

Třeba když stěhováci svou vinou přijedou stěhovat o 8 hodin později, začnou v šest večer, a aby se to do půlnoci stihlo, nosím do jejich příjezdu sama krabice, poličky, skládám si je do auta, vozím si je do druhého bytu, tam je nosím z auta, sestavuju, vybaluju, pak jedu pro další krabice a takhle celý den až do jejich večerního příjezdu. Poté stále s nimi nosím krabice a lehčí nábytek do svého auta, sama převážím, nevidím do zrcátek, protože auto je zastavěné ke stropu, ale zmáknu i esíčkem zaparkovat – asi třetí oko:) A tohle všechno nedělám, aby čuměli, jak jsem dobrá. To dělám v první řadě proto, aby se to do půlnoci stihlo, aby se to stihlo než se Anička probudí a zjistí, že nejsem doma, aby se to stihlo přestěhovat a my mohly už bydlet a nemít věci na třech různých místech včetně stěhovacího kamionu… Dělám to pro sebe, Aničku a Woody. Ale přiznávám, že mi bleskne hlavou, že by to ti chlapi mohli ocenit. Že jsem se z jejich zpoždění nesložila, že nesedím se založenýma rukama, že nad nimi nestojím s hodinkama, ať si máknou… Že by mě někdo ocenil nahlas, to nečekám, zase tak naivní ve svých skoro čtyřiceti už nejsem:) Ale co po tomhle výkonu nečekám, je kritika. Kritika, že pod skříní a postelí byl prach a chlupy. Woody zrovna líná. Myslím, že si to schválně šetřila na stěhování a do nového bytečku:) Takže ano, pod postelí, pod skříní a komodou prach a chlupy byly. Protože místo abych průběžně sklízela prach z odstěhovaných kusů nábytku, protože místo abych během dne ještě pustila doma vysavač aby zajel pod postel, místo abych smetla chlupy pod skříní, DĚLALA JSEM JEJICH PRÁCI A TAHALA KRABICE A POLICE! 

---

Všichni asi chceme někdy ocenit. Většina z nás hledá v průběhu života svou sebehodnotu, učí se mít se ráda a přijímat se. Ti šťastnější se s tím narodí a nikdo jim to nevezme. My ostatní to hledáme a učíme se to. Ale zase se cestou naučíme i spoustu jiných věcí. Třeba vděčnost, pokoru, odpuštění, soucit… 

Ale zpět od ocenění k tomu pomáhání. I když to jde ruku v ruce a pomáhání často předchází touha po ocenění, ať už vědomá či podvědomá. 

Došlo mi, že patřím k těm, kdo neradi žádají o pomoc. A došlo mi, proč. Jedna věc je, že nemám ráda být viděná jako ta „slabá“, která nezvládá a potřebuje pomoc. Jsem ráda silná, schopná, soběstačná, ale hlavně nezávislá. A pomoc zvenčí přináší určitou závislost. A když vám pak někdo pomůže, vy jste mu zavázaní, vděční a jste rádi, že vůbec tu pomoc máte, a tak si nechcete vyskakovat a diktovat, jak vám má pomoct, a necháte si pomoct podle něj. A ten člověk často rád pomůže po svém. A případně vám ještě stihne říct, že tak jak to děláte vy, to je vlastně špatně, a ještě že tu je a pomáhá vám, protože on to dělá správně a vy se to od něj můžete naučit. Znáte ten pocit?:) 

Jen drobný a spíš úsměvný příklad je třeba s ojediněle hlídající babičkou. Jasně že babičky už svou práci odvedly, děti vychovaly, dřinu mají za sebou, a s vnoučaty už se chtějí spíš jen těšit a užívat si pohodu. Jenže ne každé vnouče je klidné a ne každé vnouče vám tu pohodičku u kafíčka dovolí… Hodně vnoučat vyžaduje babičku naplno. A babička by si v tu chvíli měla hrát na rytíře, na vaření kafíčka, házet balónem, stavět věž, bourat věž, lézt pod gauč a sbírat kostky, dělat při tom svačinu, z jablíčka okrájet šlupičku, ohřát čaj, protože je studenej, pak ho zas vyfoukat, protože je moc horkej, měla by umět zpívat a tančit a dělat kotrmelce, nechat se česat hřebenem, v lepším případě na panenky, v horším kartáčem pro psy. A ne každá babička je na to připravená… Nedivím se! A tak je snazší místo jablíčka vybalit kupovanou bábovku a místo hraní na rytíře pustit video na telefonu. A vy jste rádi, že babička pohlídá, jste vděční, bojíte se po ní chtít něco jinak, protože přece ona je tak hodná, že pomáhá, a tak se bojíte diktovat, stěžovat si. A teď v sobě řešíte ten rozpor… Buď na to budu sama, bez pomoci, a bude to vždy po mém. Protože na to budu jen já sama. Anebo si nechám pomoct, ale v tu chvíli se odevzdávám do vůle pomáhajícího člověka, pouštím kontrolu a jsem vděčná, že on vůbec pomůže. 

A já stále věřím, že existuje třetí varianta. Funguje mi totiž u naší babičky a troufám si říct, že mi funguje, když jsem tím pomáhajícím člověkem já. Ta pomáhající strana se ptá, jak je potřeba pomoct. Strana žádající o pomoc poprosí o náležitosti, které s pomocí v dané věci souvisí. A pak se může strana, která nabízí pomoc, rozhodnout, zda je to pro ni přijatelné za podmínek daných žádající stranou, anebo ne. Není podle mě fér kývnout na pomoc, a pak si to udělat po svém v zájmu zachování svého pohodlí. A nemluvím o tom, pomáhat nebo vycházet lidem vstříc na svůj úkor. To rozhodně ne, to je nezdravé chování a občas ho zaměňujeme za onu šlechetnost a ochotu pomáhat. Dělat něco na svůj úkor rozhodně není totéž jako polevit ze svého pohodlí a vyjít trochu z komfortní zóny, abych člověku v nouzi pomohla. A možná jsem pořád naivní:)

Myslím, že převažuje varianta „pomáhám po svém“. A někdy se k tomu přidá ještě ten výchovný bonus – podívej, takhle se to dělá, ještěže jsem ti pomohla, teď to můžeš konečně dělat jinak, líp, jako já! 

A možná je v těchto lidech taky jen touha po ocenění. Možná taky jenom chtějí být užiteční a slyšet, že dělají něco smysluplného, že mají hodnotu a jejich práce nebo pomoc taky. Třeba je za tím vším někde hluboko pohřbená nejistota, nehodnota… A možná proto se pak k té pomoci přidá ještě ten výchovný moment, který je docela bolestivý, totiž „já to dělám lépe než ty“. Je to vlastně nezdravá forma získání hodnoty a ocenění. Tím, že shodím tvou hodnotu a snížím ji, zvýším tu svou. Jsem lepší na úkor tebe. Shazování je vlastně jen forma vlastní nejistoty, nízké hodnoty a malého sebevědomí. 

Ale uvědomit si tohle všechno v tu chvíli je občas nad naše síly. Nemusíme si to však uvědomit hned, když se to děje. Stačí si na to třeba vzpomenout zpětně. Vzít si tuhle myšlenku k srdci a častěji se k ní vracet, když se nám nějaká taková nepravost děje. Protože postupně takovými prohlášeními přestaneme být zraňovaní, když si uvědomíme, že to vychází ze zraněného a nejistého člověka. Že je to o něm a nás se to vlastně vůbec netýká. Že to, co říká, je jeho svět, ale vůbec to nesouvisí s pravdou o nás. 

S tou pomocí od okolí asi není cesta nikdy nechtít pomoct. Jen se nám těžko přiznává slabost a potřeba pomoci, když očekáváme, že toho ten druhý vlastně využije, až zneužije, a vysvětlí nám, že jsme vlastně nemožní a jak jsme vůbec doteď dokázali přežít, když nám on neřekl, jak máme věci dělat. Ale znovu je to o tom, že je to nějaká jeho vnitřní nejistota, kterou projektuje do nás. Pokud jsme si svým přístup jistí a chceme pomoct s konkrétní věcí, nemusíme si jeho hodnocení vůbec brát k srdci. Pokud někde hluboko uvnitř váháme a sami cítíme určitou nejistotu, pak nám brnkne na citlivou strunu a my si jeho chování vezmeme osobně a už nikdy nechceme od nikoho pomoct. Je to někdy takový začarovaný kruh. A klič k jeho odčarování leží zase a jenom v nás:) Najít tu svou zdravou sebehodnotu, vystavět si správné hranice, přes které nám ten pomáhající nepoleze, stanovit s pokorou a vděkem pravidla pomoci. Ve výsledku ten pomáhající zažije krásný pocit naplnění, když dá ego a zištnost stranou a prostě jen bezpodmínečně pomůže. A kvůli tomu pocitu stojí zato pomáhat. I když to znamená odnosit na pětkrát osm pytlů oblečení, dek, pelechů a granulí do auta a v hustým pražským provozu to rozvozit po charitativních sběrnách a psích útulkách a hlavně nepomotat, co kam patří:) Není to v tu chvíli pohodlné, ale zároveň to není na můj úkor. A výsledný pocit, že to mělo a má smysl, stojí zato. 

A obloukem se vracím i k tomu ocenění. Klíčem je přestat ho chtít. Ano, vím to teoreticky, to neznamená, že mě ti stěhováci nenaštvali:) Když přestanu chtít ocenění zvenčí, získám obrovskou svobodu, nezávislost na mínění okolí. Cílem je asi přestat se vidět očima druhých… V podstatě tímto závěrem už trochu přecházím v úvod dalšího článku. O tom nevidět se očima druhých, protože to může být hodně bolestivé, zraňující a může to vést hodně hluboko do propasti, z níž se pak těžko dostáváme ven. A pak často potřebujeme požádat o pomoc, ale stydíme se, bojíme se, že nás někdo bude hodnotit, místo aby jen hodil záchranné lano. To ostatně taky lidi často a rádi dělají. Když se třeba někomu zaběhne pes a sdílí prosbu o pomoc s hledáním na sociálních sítích… Vždy se najde spoustu mudrců, kteří vědí, co ten člověk měl udělat jinak… A tenhle výchovný moment v tu chvíli nikdo slyšet nepotřebuje. 

Když jsem Woody v začátcích nechtěně uhnala svalovou horečku a prosila jsem o sdílení zkušenosti a rad, jak ji podpořit, aby jí bylo co nejdřív dobře, schytala jsem spoustu kritiky vedoucí až k nenávisti ohledně toho, že lidi jako já by nikdy psa mít neměli, protože jsou nezodpovědní, utýrají ho a nedokážou se o něj postarat… Jsou zážitky, které se vám vryjou pod kůži, a musíte na jejich zahojení intenzivně zapracovat, abyste byli ještě někdy schopní požádat o pomoc a radu. Je fakt, že už to nedělám přes facebook:) Protože si někdy tyhle „rady“ vezmete moc k srdci, vidíte se očima daného soudce a propadáte se hluboko do černoty a prázdnoty. A jste na to sami, protože o pomoc už se bojíte si říct. 

Tohle je ostatně to, z čeho vzniká projekt „Náruč pro mámy“. Nevidět se očima těch, co nás soudí, kritizují, nenávidí. Nestydět se říct si o pomoc. Nebát se sdílet ty nejsmutnější nebo nejtemnější věcí a myšlenky. Ale o tom tedy příště:)