Umění nechat jít…

To staré odchází, nové přichází. 

S novým rokem to vezmu trošku zhurta:)

Staré nefunkční vztahy odcházejí, aby udělaly místo novým. Zdravým a funkčním. Ty staré odcházejí většinou ve chvíli, kdy už nás naučily, co měly, a je na čase se posunout dál. Přivítat něco nového, co nám ukáže další směr. A tohle loučení je těžké. K umění nechat jít se propracováváme klidně celé roky…

A je to o to těžší, pokud jsme se při své cestě setkali s narcisem a manipulátorem… 

Může jít o vztah s partnerem, blízkou přítelkyní, ale také s rodinnými členy – přímo s rodiči, s širší rodinou, nebo s vlastními dětmi. Děje se to ve chvíli, kdy se naše cesty příliš rozejdou. Někdy tomu bohužel předchází konflikt, který je velmi bolestivý. A často je nepřekonatelný. Ať už vy či druhá strana se rozhodnete, že už nechcete ve vztahu nadále pokračovat. A to je velmi citlivé. Bolavé.

Pokud jsme na straně, která je odmítaná, je to asi o to bolestivější. Ke smutku a lítosti se často přidává pocit odmítnutí, nechtěnosti, nemilovanosti, pocit viny, že jsem špatná, že je to moje vina, že jsem já rozkol způsobila, a kvůli mému špatnému já, mému špatnému chování mě dotyčná osoba opouští. A tyhle pocity jsou jedny z těch nejhlubších a nejbolestivějších. Často zůstávají pohřbené hluboko v našem podvědomí, a pokud nás v životě něco nedokope ty pocity vyhrabat a řešit, zůstanou zakopané hluboko v nás celý život. Někdy o nich víme, někdy jenom víme, že máme v sobě nějakého kostlivce, ale odmítáme ho, nepřipouštíme ho, překonáváme ho a zkrátka se s ním v podstatě vůbec nepotkáme.

A bum ho, pak přijde můj článek a všichni vaši kostlivci jsou rázem vzhůru a ťukají na vrátka vašeho vědomí:) 

Nebojte, tak zlý to není. Většinou:) Kostlivci přicházejí ve chvíli, kdy je člověk dost silný a připravený jim čelit. A když má na to nástroje. Jak napsal jeden moudrý pán – každý problém v sobě obsahuje řešení. Takže se nebojte, že by vás vaši podvědomí kostlivci přepadli z ničeho nic. Na druhou stranu, pokud máte nástroje a pracujete na sobě, tak se může stát, že už se probouzejí a budou se ozývat, abyste je vyléčili a osvobodili…

Ale zpět od kostlivců k tématu článku. Pokud vás něco podobného potká, nějaký velký konflikt, rozkol mezi nejbližšími, a přijde rozhodnutí z jejich strany ukončit s vámi veškeré styky a kontakt, je potřeba to v sobě začít léčit. Vy s tím jejich rozhodnutím totiž nemůžete udělat vůbec nic. BEZMOC. Oni se rozhodnou to takto rázně ukončit proto, že ve vás vidí nepřítele. Označí vás spoustou hanlivých slov a vysvětlí vám, že jste monstrum, a proto s vámi nelze koexistovat. 

BEZMOC. FRUSTRACE. SEBEPOCHYBOVÁNÍ. SEBEZPOCHYBŇOVÁNÍ. STRACH. VINA. NENÁVIST. BOLEST.

Nemá smysl se za sebe postavit a obhajovat se, tito lidé už rozhodnutí učinili v podstatě bez vašeho přičinění. Oni se někdy někde v sobě rozhodli, že jste zrůda a že můžete za všechno zlé v jejich životě, a tak už vás nechtějí. Nechtějí jednat, nechtějí se usmířit, nechtějí za vztah bojovat, nechtějí najít kompromis. Nechtějí mír. A pokud jedna strana nechce, nemáte šanci. 

A tak si ušetřete bolest a nehádejte se. Odejděte beze slov. Myšlenky i pocity jsou v pořádku. Jen nic neříkejte. Nemůžete vyhrát. Někdy proti vám může stát manipulátor nebo i narcis. Pokud jde o osobu, která radikálně odmítá usmíření, pak tam bývá něco víc špatně. Mohl se stát v minulosti menší konflikt a daná osoba si ho špatně vyložila, avšak nahlas nic neřekla, a nechávala v sobě uzrávat zranění. A ta zranění sbírala. Číhala na každý váš přehmat, ale nikdy nic neřekla. Jen si vaše přehmaty střádala do kasičky oběti. A pak se jednou rozhodla, že už má kasičku plnou a vysype ji na vás. Je to jako sopka. Stokrát nic umořilo osla. Stokrát malý přehmat je pohromadě jako lavina fatálních chyb. 

Taky se stává, že si každý z nás jinak pamatuje stejné okamžiky. To je naprosto normální. Mozek si s námi hraje, máme různé filtry v závislosti na naší minulosti, našem prožívání, našem vnímání, naší povaze, naší sebehodnotě atd. A vzpomínky vnímáme přes tyto filtry. A tak se pak snadno stane, že stejné situace si pamatujeme jinak, někdy i úplně opačně. A rázem je konflikt na světě. A druhého nelze přesvědčit o tom, že se něco stalo jinak, protože on si to přece „pamatuje“. 

Jste opravdu v patové situaci. Bezmocní. Opuštění. Nechtění. Zrůdy.

A co s tím? První pravidlo je NEVIDĚT SE jejich očima. Pokud se oni rozhodli, že vy jste ten zlý a oni nikdy nic špatného neprovedli, zatímco vy záměrně škodíte, a radikálně odmítají o záležitosti mluvit a situaci si vyjasnit, pak vás vidí opravdu jako monstrum a vaším nejdůležitějším úkolem je, nedívat se na sebe jejich očima. NEUVĚŘIT tomu, co o vás říkají. NECHYTIT se do pasti sebeobviňování. Je to cesta k sebedestrukci. Dalším krokem je PŘIJETÍ a SMÍŘENÍ s tím, že vás někdo blízký tak strašně vidí. Nenávidí. Často cítíme vztek, vzdor, odpor, nesouhlas. Máme chuť křičet, obhájit se, ospravedlnit, vysvětlit… Ale není nikdo, kdo by nás poslouchal. Oni vážně neslyší. Takže PUSTIT tu touhu ospravedlnit se a vysvětlovat. 

Opravdu nemáte šanci s tím člověkem hnout. Jeho mínění o vás nemůžete změnit. Tak jen nesmíte UVĚŘIT, že to, co on vidí, jste vy.

Další krok je NECHTÍT je přesvědčit. Nechtít pochopení, spravedlnost. Neexistuje. 

Jediné, co vám zbývá, je léčit to v sobě. Aby ve vás nenarůstala zášť, bolest, zklamání, zoufalství, ale především vina, pochybnosti o sobě, ztracenost a nevědění, kdo tedy jsem, strachy, že jsem vážně tohle monstrum… Takže nejdůležitějším krokem je ODPUŠTĚNÍ.

ODPUŠTĚNÍ.

To neznamená, že chování schvalujete, nebo že s jejich postojem či míněním souhlasíte. Můžete odpustit a dotyčného člověka už nikdy nechtít v životě vidět. Je to jen jako ho pustit na loďce a odpustit mu na cestu. Nechat ho odletět balónem, bez zlosti a zášti. I když vás zranil. Moc zranil. Nepřát mu totéž, nepřát mu nic zlýho, nechtít se mstít. Nechat ho jít, s jeho názorem, míněním, postojem, ublížením… Nechat ho jít a odpustit, že se to stalo.

Neodpouštěním škodíme jen sami sobě. Neodpouštět je jako pít jed a doufat, že umře ten druhý. 

Ne. Pokud nás dokázal takto odstřihnout, nařknout, překroutit skutečnost, tak on si z našeho neodpuštění rozhodně nebude dělat těžkou hlavu, to mi věřte. Takže odpuštěním léčíte sebe. V Bibli se píše o tom nastavit násilí druhou tvář. To je vlastně ono. Ne vracet úder, ale nastavit druhou tvář. 

Neznamená to, že si něco nechávám líbit, že se za sebe neumím postavit. Je v tom rozdíl, ačkoli hranice je možná tenká. Nepostavit se za sebe, nechat si ubližovat a setrvávat v daném vztahu, to je škodlivé. Ale pokud vztah končí a osoba jen ubližuje a ubližuje, pak má smysl nastavit druhou tvář a odejít. Nemstít se. 

Pokud vás něco takového potkalo, držím vám palce, ať to ustojíte s hrdostí a bez zášti. 

A věřte, že se ty věci dějou správně. Že odchází to, co už nám neslouží, aby to udělalo místo něčemu jinému, lepšímu.

Tak, slovy klasika a největšího českého génia, vstříc novým zážitkům. Hajdy vpřed:)