„Zase nahatej chlap, maminko,“ aneb přišlo léto

Vychováváme tím, kdo jsme, nikoli tím, co děláme.  

Andulka přišla s boží hláškou. Ano, má ji ode mě. Nevědomky. Zase si člověk připomene, že ty děti jsou jako houby a nasáknou do sebe úplně všechno. Na jednu stranu je vlastně skvělý, že žádná aktivní výchova se nekoná. Děje se vám to vychovávání vlastně za zády. Na druhou stranu je to obří zodpovědnost, když si uvědomíme, že teda nevychováváme aktivně, ale pasivně, a tedy svým příkladem, neboli tím, jací jsme. Vychováváme tím, kdo jsme, nikoli tím, co děláme. 

Na jednu stranu je to velká úleva. Zvlášť když si ve 3 letech dítěte uvědomím, že jsem ho zapomněla od malinka aktivně učit říkat kouzelný slovíčka „děkuju a prosím,“ protože já sama ty slova používám automaticky vlastně pořád – skoro každý den v rámci psí procházky totiž dojde na stánek s kafem nebo pekárnu, takže v podstatě stále prosím o kafe nebo koblihu a vzápětí za ně děkuju. Takže má Anička od mala příklad kouzelných slovíček (a teď nemyslím „kafe a kobliha“, ačkoli ty jsou pro mě kouzelný úplně nejvíc!) přirozeně, ale normálně jsem se tomu zapomněla aktivně věnovat. Tak nezbývá, než doufat, že se to do ní otisklo skrze můj vzor, tak jako se do ní otiskávají hlášky o nahatých chlapech (na ulici, jak chodí bez trička, když začne být vedro, s jinými naháči do kontaktu nepřichází! A ti pouliční nahatí chlapi mají samozřejmě šortky! Aby někdo po přečtení článku neměl tendence volat na mě sociálku…) a podobný voloviny. 

Znovu mě to přivádí k tomu, že je vlastně jedno, kolik knížek si člověk o výchově nastuduje, že když to nežije a není v tom autentický a upřímný, je mu to prostě normálně k prdu:) Tohle mi dávala najevo už kdysi Woody – když jsem se teoreticky snažila dělat věci správně podle vyčtených rad, zatímco vnitřně jsem danou problematiku neměla ještě zcela správně uchopenou a nebyla jsem s tím takříkajíc v souladu, sžitá prostě. No a Woody místo na mou vydřenou teorii vždycky reagovala na neuchopenou praxi a podle toho to taky vypadalo:) Rozumově jsem měla všechno perfektně zvládnutý, ale vysílala jsem mezi řádky (mezi povely) prostě úplně jinou, nejistou energii. A ne, nemohla mi pomoct a říct si „vidím, jak se snažíš a taky že ti to ještě úplně nejde, rozumím ti, a tak ten povel teda udělám, abych tě motivovala.“ Ne. Spíš jako by svým pohledem říkala „ano, vidím, že se snažíš, myslím, že po mně chceš tohle, ale ještě to nemáš úplně dopilovaný, takže ti vlastně vůbec nerozumím, tudíž můžu klidně udělat něco úplně jinýho a nebude to moje psí chyba.“ Tak nějak jsem se učila a učím do teď:)

A tak i když bych chtěla občas psát třeba i o něčem jiným, jako že třeba si za ty věci nemůžeme tak úplně sami, že za to může společnost a politika a naši rodiče a jejich rodiče a instituce a globální oteplování a imigranti atd., stejně mě to vrátí zase k tomu, že je to všechno o nás:) V nás. A určitě je důležitý, aspoň podle mě, se ve výchově vzdělávat a posouvat a reflektovat, ale zároveň nezapomínat na sebe a na to, aby nám v tom bylo dobře. Abychom s tím byli ztotožnění. Autentičtí. Abychom nedělali věci jen proto, že jsou třeba moderní, nebo proto abychom se vyrovnaly mamince, která s pěti dětma zvládá látkový plínky, domácí bio přesnídávky, domácí kváskový chleba nejlíp z žitný mouky, kterou si sama namele, a ještě se u toho usmívá, medituje a její děti nikdy neměly ani náznak záchvatu vzteku:) Abychom nechodily na lekce Montessori jen proto, že tam chodí všechny maminky z Letný.  Protože když je v tom motivace zvenku, když jedeme výchovu převážně z hlavy a kvůli okolí, nejsme v tom my. Nedáváme do toho sebe a víc se u toho natrápíme. Jednak je to mnohem únavnější, protože to neděláme automaticky a netěší nás to, je v tom spíš energie výkonu, ale hlavně proto, že dítě reaguje na naši energii, na naše nitro, ne na naše slova a poučky. A pak dochází k nevysvětlitelným nedorozuměním – vždyť dělám všechno správně, přesně jako Mařena od vedle, vždyť to dělám přesně podle těch dvacetisedmi příruček, co jsem přečetla ještě v těhotenství, vždyť říkám přesně ty věty, který radí v těch patnácti podcastech, co poslouchám každý den a každou noc… Musíme si ty vystudovaný věci vzít tak nějak za svý. Ztotožnit se s nimi. Žít je. A pak to přirozeně předáváme dětem, vkládáme to do výchovy, aniž bychom nad tím musely přemýšlet. Když jsme upřímně v pohodě se vztekem a s emocemi – a tím „v pohodě“ mám na mysli, že se učíme s tím vědomě pracovat, ne že milujeme vztek na všechny způsoby, a když je ho málo, vyvoláme ho, jen abychom ho mohly zažívat:) Být se vztekem v pohodě zahrnuje i to, že ho třeba nemáme rádi, ale dokážeme ho přijmout a pochopit jeho přítomnost a důvod, a dovolíme mu projít, aniž bychom ho soudili a odsuzovali a zároveň aniž bychom u toho napáchali nezvratné škody v podobě rozbitého nádobí nebo bolavých slov, který nás vzápětí mrzí – budeme i snáz zvládat emoce našich dětí. Přirozeně. Jenom tím, že jsme, jací jsme, kdo jsme. Aniž bychom v tu kritickou chvíli museli cokoli aktivně dělat, vzpomínat na odstavce z knížek, přepínat do hlavy a lovit fráze, které chceme říct. Budeme to dělat automaticky. A tím v tom bude celkově méně trápení, méně vyhrocených chvil, méně slz na obou stranách:)

Ale netvrdím, že emoce nebo slzy nepřijdou… Protože třeba takový chystání na letní dovolenou dá člověku zabrat v nejedné domácnosti… 

A jsou tu prázdniny. Pohoda. Děti konečně doma, žádná instituce, která by vám je brala. Balíte na rodinnou dovolenou. Je jedno, jestli jedete na prázdniny sami, s jedním dítětem, s pěti dětma, psem, koněm, s manželem, sestrou, partou kamarádů… stejně všechno balíte a řešíte vy, protože nejlíp bude sbaleno, když balíte vy. (…) Každý rok je to přece stejný, už to máte v malíku, budete mít sbaleno raz dva (tři, čtyři, patnáct, dvacetsedm, osmdesátdva…). Základní hromádka pro dítě, paráda, takový malý sloupeček věcí, jste na sebe hrdí. Pro jistotu skouknete počasí. Aha. Přibalíte třetí pláštěnku a třetí holiny, teplejší merino, další mikinu a ještě jedny softshellky. Dítě si všimlo hromádky. Tyhle šatičky nechci, ale chci tyhle maminko. Podává dvoje šaty, jedny do divadla, druhé vánoční, každopádně ani jedny se na letní dovolenou v přírodě úplně nehodí. Diskutujete. Vánoční necháme doma. Skvělý! Připadáte si jako vítěz! Tyhle sandálky ne mami, já chci střevíčky. Nepraktický boty koupený kdovíkým. Za sandálky odměnit odmítáte. Dobře, vezmete je navíc. Kompromis. Jak se ta malá hromádka hezky rozrůstá, potvůrka. Klobouk nosit nebudu, já chci kšiltovku. Rezignujete, dvě kšiltovky navíc se přece v pohodě vejdou. Ale klobouk doma nenecháte, to už jste se poučili, když máte jen kšiltovky, vždycky dítě zákonitě potřebuje klobouk. Uberete ze svojí hromádky. Další taška – hračky. Berete klasiku, skladné hry jako pexeso, domino, puzzle, karty, tužky papíry, ne domeček pro panenky se nevejde. Ani vláček s kolejema brát nebudeme. Postýlka pro panenky je taky moc velká. Vyber jaký plyšák pojede s námi. Ne, houpací kůň se nepočítá k plyšákům. Ano, vím že je plyšovej, máš pravdu, ale nepočítá se. Neumím ti vysvětlit proč. A panenky na výběr už ani nedáváte, prostě vezmete všechny i s náhradním oblečením a doufáte, že aspoň princové zůstanou doma. To nemůžou maminko vždyť by tady byli sami smutný. Nemáte argument, berete větší tašku. Eštěže máte kombíka. Jdete balit psa. Přehozy na postel, gauč, ať zanecháte minimum chlupů. Balíte pamlsky, granule, zatímco přehozy jsou přehozené přes dítě protože přece princezna. Jak je princezna táhne jako plášť za sebou, rozhrne všechny dosavadní hromádky. Systém spadnul, nastává chaos. Základní tašky máte sbalený, skvělý, jsou jen tři. Velký, ale tři! Pak věci, který se nedávají do tašek, spacáky, karimatky, stan… Pak takový ty věci, co nikam nepatří. Vařič a nádobí do kempu, ale taky kávovar potom do chalupy. Hračky a rukávky do vody. Taška s hygienou, taška s lékárničkou pro dítě a pro psa. Pro sebe nepotřebujete, vám stačí placatka na všechno. Deka na pláž. Nosítko. Taška s jídlem. Cestovní lednice na psí maso. A baťoh s věcma „poruce“. Možná spíš krosna. Chodba přestala existovat, místo ní jen hromady tašek a věcí. Teď fáze nošení věcí do auta. Hlavně si nevypít placatku už před odjezdem.

No zkrátka radosti léta:)

Tak se vzdělávejme, inspirujme, učme, reflektujme, sdílejme, ale nezapomínejme u toho na sebe. Na to, jak nám v tom je. Jestli je tahle cesta pro nás ta správná. Jestli se v téhle metodě cítíme opravdu dobře. Dělejme to s laskavostí k sobě. Nesnažme se být výkonní, efektivní, dokonalí. Buďme vědomí. To je, myslím, důležité. A hodní taky k sobě. Ale nesrovnávejme se. Nejlepší výchovná metoda je ta, ve který jsme opravdoví, autentičtí. Výchova, kterou žijeme srdcem. Ne hlavou. Tím víc energie nám totiž zbývá, tím víc máme trpělivosti, tím víc máme pochopení a radosti v rodičovství. 

Držme se a buďme v tom spolu, ne proti sobě. 

A kdyby něco, tak Náruč (www.narucpromamy.cz). A kdyby nic, tak taky:)

Díky za čtení!