Zkušenost je nepředatelná, aneb kdo je víc unavený?

Vyjasněme si jednu věc: S dětmi jsme přece na dovolené, takže jasně že víc unavený je ten, kdo skutečně pracuje:) Rozumíme si, doufám…  

Život je boj. Bohužel. Ne vždy a všude, ale docela často. Už jsem jednou psala článek na téma, že rodičovství je občas jako takový turnaj, předhánění, kdo je lepší rodič, čí děti jsou lépe vychované… A občas se ty mamky nezastaví před ničím a nevědomky soupeří a soupeří… kdo déle kojil, kdo snědl víc sunaru, koho víc bolel porod, kdo to zvládl bez dudlíku, bez kočárku, bez příkrmů z DéEmka, bez fosfátů, bez barviv, bez pemprsek, bez křiku, bez kafe, bez kil navíc, bez chyby… K tomu už se vracet nebudu, mám dojem, že to vyplývá z té nízké hodnoty, kterou mateřství a rodičovství přisuzuje společnost a okolí. Proto tu hodnotu nějak doháníme, kompenzujeme a prahneme po uznání zvenku. A z toho pak pramení ta soutěživost a snaha být lepší než jiná mamka na pískovišti, v herničce, na plavání… Řešením asi je najít hodnotu v sobě bez ohledu na okolní svět. 

Tenhle článek se trochu zabývá světem rodičů versus nerodičů, ale i světem doma v rodině, kde jeden je na té vysněné dovolené a druhý chudák musí makat. Protože i tady vnímám občas (vlastně i docela často) takový nepříjemný soupeření. Porovnává se únava, volný čas, stíhání, nestíhání, výkon… V podstatě jde o jedno velké a hodně zásadní nedorozumění.

Vyjasněme si jednu věc: S dětmi jsme přece na dovolené, takže jasně že víc unavený je ten, kdo skutečně pracuje:) Rozumíme si, doufám. 

Takhle černobílé to právě není. A to, co se děje na té mateřské dovolené, je skutečně nepředatelná zkušenost. Vím, zažila jsem svět před dovolenou i svět na dovolené a můžu tyhle světy, aspoň u sebe, porovnat. To se nedá!:) 

Myslím, že důležité je, aby oba světy v sobě našly respekt k té druhé straně. Nemusí chápat, co všechno dotyčná osoba musela za celý den zvládnout, ale musí se naučit respektovat, že toho má za celý den dost, že má nárok na únavu, vyčerpání nebo třeba na to být nepříjemná, podrážděná, či odseknout. Jde o to vzájemně si sebe vážit za to, co umí a dělá ten druhý. Poskytnout mu uznání, respekt a třeba dík za jeho přínos. Je to jako soupeření mužů a žen a snahy o rovnocennost a rovnoprávnost. Naprosto souzním s tím, ať máme stejná práva a stejnou cenu, hodnotu. Bez debat. Ale zároveň je přece úplně v pořádku, že každý máme hodnotu třeba za odlišné věci. Nemusíme si přece být rovní v tom smyslu, že oba tábory umí všechno úplně stejně. Na to nejsme fyzicky ani psychicky vybavení. Máme odlišná těla, odlišné fungování mozku. A je to úplně v pořádku. Nechtějme být stejní. Důležité je podle mě naučit se respektovat a ocenit toho druhého za jeho přednosti, které jsou odlišné od těch mých. Ne s ním soupeřit, porovnávat se a snažit se být stejný jako on. 

A tak se teď obloukem vracím z tohoto tenkého ledu, který tvoří společenská válka mezi pohlavími, zpět k tomu soupeření v rodinách. Ve chvíli, kdy přijde do rodiny dítě, stane se to, že jeden s ním zůstane doma a druhý jde do práce. Na oba je vyvíjen zcela nový tlak. Jsou v nové, neznámé situaci. 

Jeden je doma, žvatlá, přebaluje, kojí nebo krmí lahvičkou, chová, nosí, vozí… Nezdá se to, ale nestíhá se pomalu ani vyčůrat, natož třeba osprchovat či umýt vlasy. Vlastně se celý den točí kolem miminka. A pokud se rozhodneme pro výchovu způsobem, že tam pro to dítě opravdu chceme naplno být, tak jak nám jen situace dovolí, pak opravdu investujeme hodně ze sebe, svého času a energie do péče a výchovy. Třeba i na úkor naleštěných dlaždiček nebo domácích kynutých buchet. Domácnost jde lehce stranou. Dítě si mnohem víc bude pamatovat, že jste si s ním česali panenky, než že byla vypucovaná koupelna. 

Druhý, co dál chodí do práce, musí nyní zaopatřit rodinu sám. Dosud byli dva příjmy na dva lidi. Nyní se příjem omezil na jeden, zato lidi jsou v rodině tři. I nemožní matematici jako já si dovedou spočítat, že to není tak úplně komfortní situace. Po této osobě se chce tedy dvojnásobný, nebo zkrátka dostatečný příjem a zároveň trávení času s miminkem a pomoc doma partnerce/partnerovi, protože ta rodičovská dovolená jednoho pořádně unaví…

A teď se tyhle světy střetnou. Oba mají pocit, že dělají maximum. Oba mají pocit, že mají přece nárok si chvilku odpočinout. Oba mají pocit, že si zaslouží být chvilku sami. Oba mají pocit, že ten druhý nechápe, čím si dneska museli projít. Oba mají pocit, že jsou v právu. Oba mají pocit, že mají pravdu. Oba mají pocit, že dělají víc a že to ten druhý přece musí vidět. A začnou hádky… Oba jsou unavení a oba dělají maximum. Oba jsou v situaci, v níž ještě nikdy nebyli. A oba mají pravdu. 

V téhle situaci se nelze přiklonit ani na jednu stranu. V téhle situaci lze jenom chápat se vzájemně, respektovat nárok na únavu toho druhého, uznat toho druhého a jeho hodnotu a cenu v dané situaci. neshazovat to, co dělá, nevyvyšovat to, co dělám já. Nesrovnávat. Nesoupeřit. Nepředhánět se. 

Jako máma bych si troufla říct, že ta únava na té mateřské je přece jen trochu jiná než únava z práce. Aspoň u sebe to tak vnímám. Práce vás nepotřebuje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, cca 3 roky bez přestávky. Na mateřské neexistuje konec pracovní doby. Dítě vás potřebuje pro své přežití, visí na vás. Často doslova. Má plně k dispozici vaše tělo (kojení). To tělo se vám změní už v těhotenství, pak po porodu, do toho s vámi šijou hormony a navíc vaše veškeré potřeby jdou zcela stranou, protože…

• …když dítě konečně po dvou hodinách usilovného uspávání usne a leží kompletně na vás, tak to čůrání prostě musíte vydržet, než byste riskovali, že ho probudíte. 
• Protože když uspáváte večer po 13 hodinách celodenního maximálního nasazení (už třetí rok v řadě, nonstop) a vidíte, že dítě už už skoro spí, a do toho víte, že jste zapomněli vypnout vařič, tak holt necháte ten vývar vyvařit tak moc, že se třeba připálí (ano, spálila jsem vývar, opravdu se mi to stalo, že se mi vyvařily 3 litry vody… no comment). Ano, přišli jste o zítřejší oběd a 300 Kč, protože to byly hovězí žebra v bio kvalitě plus zelenina v bio kvalitě, ale je to pořád menší zlo než přerušit uspávání. 
• Protože když dítě usne v obýváku, radši oželíte kafe, než byste riskovali, že ho zvukem kávovaru probudíte. 
• Protože když nechcete, aby dítě v roce jedlo ty prasácký koblihy plněný Nutellou, co vy tak milujete, holt se naučíte jíst k snídani bílý jogurt, abyste mu byli vzorem a neřešili boj o koblihu a pláč a křik (váš samozřejmě, protože když vám dítě vezme koblihu, nezbyde vám než brečet). 
• Protože když chcete být dobrý rodič a hrát si s dítětem, odložíte mobil, ale nezvládnete tak odpovídat na všechny zprávy a vzkazy, a tak trochu vás to izoluje od světa, od přátel. Ale zase jste naplno v tom dětském světě, a který dospělý tohle má (ano, chabá útěcha, já vím)! 
• Protože pokud chcete mít zítra hezký den a stihnout dopolední výlet a program, je vždy snazší mít uvařeno předem, a tak večer místo mytí vlasů, lakování nehtů a Netflixu obětujete vaření (aspoň ušetříte za šampon, když si ho budete kupovat jen jednou za dva měsíce – zbydou tak peníze na další bio hovězí). 
• Protože vaše všechny oblíbený šaty, co si šetříte ve skříni na lepší příležitosti, nakonec postupně začnete nosit na pískoviště a do výtvarných dílniček a herniček, protože jinam stejně nechodíte, a tím riskujete, že na šatech budou nový vzory, který tam původně vůbec nebyly… 
• Protože když si koupíte párek v rohlíku, snadno se vám stane, že v rámci zachování duševní pohody vám prostě zbyde jen rohlík… 

Ta zkušenost je nepředatelná. A normální máma to nikomu necpe. Prostě se nějak má a nějak funguje. Ale ve chvíli, kdy někdo udeří s tím, proč jako nestíhá tohleto a tamhleto, a proč se neozve a neodepíše, začne se bránit, začne vysvětlovat. A druhá strana na to opáčí, že ona je taky ale unavená z práce a taky toho má moc. Tam diskuze končí. Nemá smysl dělat výčet, kdo toho kolik zvládnul a zvládá. Každý má to svoje a každý má taky svoje maximum. To, že někdo nezvládne tolik, kolik já, ještě taky neznamená, že nedělá své maximu. Ale to rozeberme zase jindy:) Zkrátka nemá smysl porovnávat TODO listy. Všichni toho máme moc. O tom nemá smysl diskutovat. Jen nemá smysl poměřovat si ty starosti a zaneprázdněnosti. Stačilo by pochopení. A mlčet. A Náruč:)

Zažila jsem to i uvnitř naší rodiny, vídám to okolo, slyším to od klientů. Ale všímám si toho i v rámci těch dvou světů rodiče versus nerodiče. Občas se stane, že nerodič třeba i nechce pochopit a uznat, že rodič je zaneprázdněný stejně, nebo někdy i víc než pracující. A ono to asi není víc, ono jde asi spíš o to, že s tím dítětem se hůř plánují věci na čas. S klientem se domluví schůzka na konkrétní čas a ta většinou platí. 

Takhle si výkonný pracant domluví několik schůzek za den a otáčí se jako šroub a má logicky pocit, že toho odmakal víc, než vy za svou hodinovou cestu po pekárny vzdálené 750 metrů, přičemž ale dítě jede na motorce, takže do kopce to nejede, zapřaháte vodítko, z kopce to jede, odpřaháte vodítko, zajelo to do bláta, nejede to vůbec, čistíte bláto, jede to. Maminko zima, rukavice. Dneska máte palčáky, super, ty jdou dobře! Jede to. Maminko smrkat. Jede to. Maminko napít. Jede to. už máte v kolech 100 metrů. Maminko hele kytička. Já si ji utrhnu. Já nemůžu jet, já držím kytičku. Rozmluva o tom, proč nejde jet s kytičkou. Pes se venči, jdete sbírat, maminko já jdu s tebou. Dobře, ale motorka tu počká. Nepočká, ona by tu byla sama. (…) Maminko co to je? Ťuká datel. A proč? Lovíte znalosti z biologie… Vysvětlujete. A proč? Dál vysvětlujete. A proč? Vymýšlíte barvitější vysvětlení. A proč? Ušly jste dalších 100 metrů. Pekárna se zdá šíleně daleko. Dojdete tam. Koupíte housku a sobě koblihy. Nesete motorku, držíte dítě za ruku, Nemáte čím jíst tu koblihu!!! A čeká vás cesta zpátky! 750 metrů s motorkou a otázkama proč… 

Takže jasně, zkušenost je nepředatelná, a rozhodně pracant odpracoval za ten den víc. Vaše dny jsou opravdu jako dovolená. Jen se při tý dovolený ze všech sil nonstop snažíte vychovat a připravit nového nevinného a křehkého jedince na dospělý život. A ta tíha tý odpovědnosti a snahy udělat to co nejlíp a nasekat co nejmíň chyb, je někdy neviditelná, a tudíž přehlížená. 

Jde jen o to chápat. Uznat. Respektovat. Neporovnávat. A nejlíp si všechny věci, pocity, dojmy vysvětlit. Já rozumím tomu, že pracující člověk vidí v mamkách na mateřský tu volnost a schopnost SI TO PŘECE ZAŘÍDIT A PŘIZPŮSOBIT SE. Jenže ony se podřizují režimu, který nediktuje dospělá zralá osoba fungující v našem dospělým světě. Ony se řídí základními potřebami mini jedince, jehož potřeby se po minutách mění a on to dává zřetelně najevo (díky Bohu za to). A tak ten den vlastně vůbec nemají v rukách a pod kontrolou, ale čelí pohledům typu „vždyť jsi celý den doma s dítětem, jakto že nic nestíháš?!“ 

A zase se k tomu vracím – buďme k sobě navzájem laskaví. 

Díky za čtení.